Můj muž byl velký darebák. Všichni mi říkali, ať už se na něj vykašlu. Ale já to musela udělat.
Kráčím aulou, kdepak, nekráčím, já se přímo vznáším. Je to úžasný pocit, když si člověk může říct: „Dokázala jsem to!“ Byla to dlouhá, často dost bolestná léta studií. Kolikrát jsem to už chtěla vzdát, kolikrát jsem ztratila naději. A občas mě dokonce napadlo, jestli ten darebák neměl nakonec pravdu.
Život s náfukou
Když jsem se s Luďkem poznala a zamilovala se do něj, myslela jsem si, že nic lepšího mě nemohlo potkat. Byl to samozřejmě veliký omyl a klam. Jenže on byl takový světa znalý, rozšafný, všichni ho obdivovali, holky mu nadbíhaly, ale on byl můj. Ze strachu, aby si to nakonec přece jen nerozmyslel, jsem se svatbou spěchala.
Došlo mi to pozdě
Koho jsem si to vlastně přivedla domů, mi došlo až mnohem později. Zpočátku jsem totiž ty jeho věčné výtky, pokusy mě shazovat a opravovat mě, brala s rezervou. Když ale manžel viděl, že se nijak nebouřím, začal v „uspokojování“ svého ega přitvrzovat.
Urážel mě
Nejhorší bylo, že mě začal urážet před našimi dětmi, které už chápaly, o co jde. Podle Luďka jsem byla hloupá ženská, naprostý nýmand, který nic nedokázal, nic neumí, je nevzdělaný, líný… Urážek bylo mnohem víc a byly mnohem peprnější. Nakonec jsem to nevydržela a podala žádost o rozvod.
První krůček
Manžel takovou revoltu nečekal a rozhodl se mi rozvodové řízení pořádně osladit. Kromě jiného požádal o svěření syna do své péče. Patnáctiletou dceru jsem si mohla nechat. Ženské podle Luďka totiž byly naprosto neperspektivní osoby.
Syn, otcem dobře zpracovaný, souhlasil, že bude žít u něho. Začátky života samoživitelky nebyly jednoduché. Pak jsem ale potkla Ivanu, ráznou ženu, plnou dobrých nápadů. Jedním z nich byl i podnikatelský záměr, který jsme společně zrealizovaly.
V obchodování se nám začalo dařit. A Ivana mě hecovala, ať jdu studovat. Moc dobře věděla, jak mě „žere“, že nemám vysokou, a půlku života jsem musela poslouchat, že jsem nevzdělaná blbka.
Vezmou mě?
Nejprve jsem se šla raději zeptat na studijní oddělení. Na co? No přece na to, zda mohu vůbec ještě ve svých 55 letech studovat. A šlo to, i když k několika lehkým trapasům během studia přece jen došlo. To, když mě spolustudenti považovali za profesorku. A profesoři za novou, neznámou paní kolegyni. Musela jsem ale nejprve udělat přijímací pohovor, který jsem zvládla.
Pět studijních let
Dcera už dospěla, firma nám s Ivanou prosperovala a já se vrhla na studium. Na denní studium, protože jinak to nešlo. Ale dalo se to časově zvládat, při dobré organizaci a dobré vůli. Učení mě bavilo. Zapadla jsem nakonec také mezi své mladé spolužáky. Občas jsem se účastnila i některých jejich akcí. Moje duše tu energii nasávala a omládla o mnoho let.
Víc si věřím
Cítila jsem se skvěle. I když občas přišly propady. Moje sebevědomí bylo po těch letech s manželem velmi pocuchané. A já si dostatečně nevěřila, že těch pět let vydržím. Těšilo mě ale, že mě moje dcera za to studium obdivuje. Můj exmanžel a syn to viděli černě. Luděk jen stěží vydýchal mé úspěšné podnikání. A mé studium už bylo nad jeho síly.
Omluva hřeje
A teď už to mám konečně za sebou. V ruce držím čerstvý diplom paní inženýrky. Gratuluje mi mnoho lidí, ale nakonec přichází můj syn s obrovskou kyticí. „Mami, promiň mi to všechno. Hlupák jsem byl já, a ne ty.“ Dívá se na mě svýma krásnýma očima a v nich je všechno: obdiv, respekt, láska. Za to mi studium opravdu stálo.
Libuše J. (60), Mladá Boleslav
