Když mi bylo necelých sedmnáct let, byla jsem nejkrásnější děvče z okolí, čehož jsem si byla zatraceně dobře vědoma.
Moje máma mě v tom ze všech sil podporovala. Hlavním zdrojem mého sebevědomí však byli „nápadníci“, kteří doslova bušili na dveře. Co ale byli hloupí venkovští kluci s ojetými motocykly proti panu inženýrovi z Prahy!
Byl sice poněkud proplešatělý a pořád se potil, ale také měl černé ferrari. Když s ním stával před naším domem, byla maminka v sedmém nebi.
Zahleděný jenom sám do sebe
Týdny běžely a můj movitý nápadník došel k závěru, že by mě měl někam vyvézt. Táta byl proti, ale matinka ho ukřičela a jelo se. Jenže moje někdejší sebejistota byla najednou fuč.
Náhle jsem byla s cizím mužem sama a začala jsem si všímat, že je to pěkně nudný patron, který nedokázal myslet na nic jiného než na sebe. Když jsem pomyslela na to, že s ním budu muset spát, dělalo se mi špatně. Jenže co s tím? Z auta jsem vyskočit nemohla.
Čekala jsem a čekala
Ubytovali jsme se v hotelu, který stál hned u řeky. Když jsem vypakovala své a jeho oblečení, řekl mi, ať se osprchuji a upravím, že za mnou za chvilku přijde. Vyndala jsem své nejkrásnější šaty a s knedlíkem v krku si začala česat vlasy.
Cítila jsem se divně. Čekala jsem. Nikde nikdo. Hodiny běžely a já nervózně posedávala v opuštěném hotelovém pokoji. Když už bylo čekání nesnesitelné, vydala jsem se svého ctitele hledat.
Spadla jsem do vody
Nemusela jsem chodit daleko. Seděl na baru vedle nějaké vnadné třicátnice. Zavalila mě vlna protichůdných pocitů. Vztek, žárlivost, únava a úleva. Jako neviditelná jsem prošla přes recepci a zamířila k vodě.
Moje romantická dušička začala šeptat, že bych se měla utopit. Rozplakala jsem se.
Křišťálová voda se mi stáčela kolem mokré ruky a v té chvíli se za mnou ozvalo odkašlání. Příchozí se snažil mě nevyděsit, ale povedl se mu pravý opak. V nestabilní pozici na bobku jsem se prudce napřímila, ztratila rovnováhu a jako pytel žuchla do řeky. Neznámý nezaváhal a hned mi přispěchal na pomoc.
Koukal na mě jako na obrázek
Za pár minut už jsem seděla na břehu a čelila zpytavému pohledu nádherných hnědých očí. Zalila mě vlna bezmocného vzteku. Raněná sebeláska vydolovala vlnu těch nejhrubších nadávek.
Mládenec strnul jako solný sloup, jen na mě vrhl raněný pohled. Pak, stále ještě němý, sáhl po jakémsi divném pytli, ze kterého vytáhl suché oblečení a dvě tatranky.
V příliš velké mikině a teplých ponožkách jsem se chtivě pustila do sladkosti, zatímco nedoceněný zachránce mi prozradil, že se jmenuje Michal a je vodák.
„Evo?!“ Přes trávník se k nám hrnul pan inženýr, funěl a tvářil se velmi rozladěně. Poslušně jsem za ním odcupitala. Do zad se mi přitom vpíjel Míšův nechápavý pohled. Nedivila jsem se. Už v té chvíli jsem věděla, že mi ten laskavý medvídek bude chybět.
Pátrání po mém zachránci
Díky všemu tomu adrenalinu jsem nemohla usnout, a tak jsem hleděla na pana inženýra, který spal po mém boku. Zabral ihned, funěl, posmrkával. S pocitem znechucení jsem se dívala na tu třaslavou masu a snila o řece a krásných hnědých očích. Druhý den ráno jsem vyběhla z hotelového pokoje a zamířila rovnou k řece.
Doufala jsem, že tam najdu Míšu. Jenže tam nebyl. Běhala jsem po břehu jako šílená. Neměla jsem doklady, peníze, šaty na převlečení a teď už ani svého ušlechtilého ochránce. Zoufalá a smutná jsem se rozhodla pro zdánlivě nesmyslný krok.
Z břehu jsem hulákala na všechny projíždějící kánoe a popisovala jim svého laskavého anděla. Asi dvanáctá skupina vodáků ho trochu znala a dala mi tip na kemp, kde by měl přespávat. Že prý mě tam hodí. Když jsem ho uviděla, zarazila jsem se. Co mu řeknu? Pro mé chování není žádná omluva.
Navíc po něm už zase chci pomoc. Jeho pomoc a jeho lásku. Teď už jsem věděla, že drahé dárky nic neznamenají. Nic netušící Míša zatím hrál na kytaru. Snad až po půl hodině se konečně zvedl a vydal směrem do kopřiv. Celá ztuhlá jsem vyrazila za ním.
Dlaně se mi potily, mé hloupé a zmatené srdce tlouklo až v krku. Když mě poznal, překvapeně na mě koukal a poslouchal nesouvislé vyprávění přerušované vzlyky. Pak mě objal. Tu noc mi ustlal ve vlastním stanu, zatímco sám spal venku.
Všechny si získal
Když jsem se ráno drápala ze stanu, měl už Míša vše domluvené. S kamarády přehodnotili plány a on mě tak mohl doprovodit domů. Šok zažila má máti.
Michala málem vypoklonkovala už ve dveřích a nebýt táty a jeho nečekaně rázné intervence, tak by ten chudák odjel bez poděkování.
Takhle zůstal na oběd, během kterého si všechny získal. Netrvalo dlouho a na vsi už všichni věděli, že má Eva nového nápadníka. Ještě to samé léto mě Michal požádal o ruku a následující léto jsme se vzali.
Eva N. (60), Morava
