Mít prima bráchu není žádná samozřejmost. Já ale to štěstí měla a plně si ho až donedávna také užívala.

Mám velké dilema. Ve srubu je všude poházené Jindrovo oblečení, kovbojské klobouky, rozevřené mapy a různé popsané papíry. Jindra totiž pořád něco plánoval, organizoval, byl plný nápadů a života.

Jenže co teď? Teď tu není, před týdnem mu selhalo srdíčko a on mi umřel. A pokud to tu nechám, tak jak to je, nebudu sem moc jezdit. Všechno to na mě tady padá a vzpomínky víří v hlavě neskutečnou rychlostí. Co si teď počnu bez bráchy?

Úžasný kamarád

Jindra byl o tři roky starší. To úplně stačilo k tomu, abych byla vždy a všude pod jeho ochranou. Už od malička jsme byli skvělá, nerozlučná dvojka. Ohromní kamarádi, kteří na sebe nedali dopustit.

Máma s námi byla sama a vlastně skoro pořád pracovala, aby nás uživila. Často si brala noční. Spoléhala na to, že budeme spát. Jenže já mívala ošklivé sny a doma jsem se pak bála. Naštěstí tu byl brácha, který mě vždy uklidnil a počkal, až zase usnu.

Se šéfem to vyřídil

Když jsem dokončila základku, nastoupila jsem na brigádu do jedné hospody. Byla jsem ještě naprosté tele, ani ne šestnáctileté, nezkušená, nevyučená servírka.

Kdekdo si na mě dovoloval, šéf koukal, jak mě číšníci i hosté poplácávají po zadku, dělají nemravné návrhy, a nezasáhl.

Pak ale přijel na opušťák Jindra z vojny. Když viděl, co se děje, okamžitě si šel se šéfem promluvit pěkně od plic. Od té chvíle jsem měla klid.

Ten si tě nezaslouží

Pak jsem se seznámila s Karlem. Vzhledem k tomu, že jsem v dětství neměla žádný mužský vzor v podobě táty, nevěděla jsem, jak se má chlap chovat k ženě. Jindra to ale věděl docela přesně.

Když zjistil, jak se mnou Karel zachází a že mi už i pár vrazil, dal mu několikrát pěstí a zakázal mu ke mně se jen přiblížit. Jindra byl moje jistota, můj ochránce. Ale nezachraňoval jen on mě.

Vybrečel se mi na rameni

Když Jindrovi zemřela jeho první dcera na leukémii, byla jsem tu pro něj ve dne v noci zase já. Trvalo dost dlouho, než se mi dokázal pořádně vybrečet na rameni a odplavit tak ten největší žal. A tak to s námi šlo celý život.

I když jsme každý z nás bydleli jinde, byli jsme jako siamská dvojčata. Jen jsem si na Jindru vzpomněla, už mi volal. Přijížděla jsem k němu právě ve chvíli, kdy mi chtěl volat, kdy konečně přijedu. Jeho v mé rodině všichni milovali. Já zase byla oblíbená v rodině Jindrovy manželky.

V klidu na důchodu

Teď už jsme byli dva důchodci. Bydleli jsme celkem nedaleko od sebe. Já si už ráda polenoším, maximálně zapracuji na zahrádce. Jindra ale byl stále aktivní. Dlouhá léta spolupracoval s dětmi na dětských táborech plných dobrodružství a jízdy na koních.

Uměl to s nimi. I letos pro ně chystal zajímavou bojovku. Sedím nad nedokončeným plánem a vím docela dobře, jak má hra dál pokračovat. Dokončím ji za Jindru. Měl by radost.

Dana K. (71), Jihlava