Neviděly jsme se téměř třicet let, když mi zavolala s prosbou o pomoc. Nechtělo se mi, ale nejsem bezcitná. Svědomí mi nedovolilo jí neulevit v její těžké nemoci!

Je to naše sluníčko, říkala vždycky maminka, když pohlédla do kočárku. Krásná holčička se zlatavými vlásky a kudrnami se na všechny líbezně usmívala. Kdo by ji nemiloval? Mně už bylo skoro osm let, když se našim narodila.

Miláčkem všech v rodině

Okamžitě si získala srdce všech! Já byla vždycky až ta druhá, přestože prvorozená. Když byla moje roztomilá sestřička v pubertě, začalo mi opravdové peklo. Brala mi věci ze skříně, kradla našetřené peníze. Lhala a vymlouvala se. Nejhorší na tom bylo, že mi nikdo nevěřil.

„Naše Hanička a krást?“ divila se mamka a jen nedůvěřivě kroutila hlavou. S tátou se už vůbec nedalo bavit. Co udělala Hana, bylo pro něj svaté! Nebylo divu, že jsem se snažila co nejdřív dostat z domu. Vzala jsem si prvního kluka, na kterého jsem natrefila.

Ne že bych nebyla zamilovaná, ale se svatbou bych asi tolik nepospíchala, být v jiné situaci. Takhle jsem se po půl roce vdala a odstěhovala za ním do jiného města. Jenže, ani to nebylo správné řešení.

Obelhali mě oba

Měli jsme se tenkrát odstěhovat dál, nejlépe na druhý konec naší vlasti! Hanka nás totiž začala jezdit navštěvovat. Byla jako med, a dokonce mi zpočátku pomáhala se synkem, který se nám záhy po svatbě narodil.

Říkala jsem si naivně, že se moje sestra změnila, dospěla! Jenže opak byl pravdou. Hanka dostala zálusk na mého manžela. Byl hezký a chytrý. Kdo by o něho nestál? Nic špatného mě nenapadlo, když začali s mojí sestrou jezdit s kočárkem ve dvou. „Vyspi se trošku, Klárko, vždyť k němu každou noc několikrát vstáváš.

Zasloužíš si chvilku klidu,“ říkával mi starostlivě. Jednou, při úklidu ve spíži, jsem zaslechla rozhovor manžela s mojí sestrou. Nevěděli o mně, dveře od komory byly jen pootevřené. Ani se nesnažili něco tajit.

„Ano, máš pravdu, milujeme se!“ přiznal manžel a Hanka se na mě jen tak vítězoslavně pousmála.

Odvedla mi manžela

Ještě týž den odešli. Spolu a navždy. Už jsem o nich neslyšela! Rodiče se mě nezastali. O sestře mluvili jako o oběti. Prý ji můj muž svedl! Pohádala jsem se s nimi a zůstala úplně sama. Se synem a malými alimenty. Jeho otec ho ani jednou nenavštívil! Uplynulo dlouhých třicet let, než mi sestra zavolala.

Byla těžce nemocná, měla roztroušenou sklerózu. Chtěla po mně peníze, aby získala nějaké lepší bydlení. Bydlela totiž na ubytovně pro ženy. Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale u mě tomu tak nebylo. Okamžitě se mi ve vzpomínkách vrátily všechny křivdy.

Okradla moje dítě o otce a mě o manžela. Nikoho jsem si už nikdy nenašla.

Jela jsem za ní nerada

Kvůli synovi, aby nemusel zažívat další trauma. Celou noc jsem se převracela z boku na bok a ujišťovala sama sebe, že na sestřinu prosbu nebudu reagovat. Vždyť to byl pro mě cizí člověk! Vlastně ještě méně, nikdo cizí mi tolik neublížil. Jenže ráno přineslo nové rozhodnutí.

Byla to přece jen moje mladší sestra! A naši, kteří před časem krátce po sobě zemřeli, by si také přáli, abych se o ni postarala. S těžkým srdcem, a vlastně i s trochou nechuti, jsem se vydala sestru navštívit. Už jen cesta za ní byla hrozná. Bydlela daleko od mého bydliště a ten den panovalo studené povětří.

Jako kdyby se proti mně všechno spiklo! Promrzlá a hladová jsem dorazila do cíle. Přivítala mě oprýskaná budova s mřížemi na oknech v přízemí. Nevábná vůně mě hned u dveří vybízela k útěku. Musela jsem sebrat veškerou odvahu, abych vstoupila k sestře do pokoje.

Byla na tom špatně

Ležela nepřikrytá na posteli. Oblečená do tepláků a jakési staré mikiny. Nebýt jejích světlých vlasů a modrých očí, nepoznala bych ji. Stala se z ní úplná troska. Ona mě poznala hned. „Klárko, jsi to ty,“ vydechla a usmála se na mě. Natáhla ruku, aby se mě mohla dotknout.

Vyhrkly mi slzy. Po třiceti letech jsem takové setkání nečekala. Navzdory všemu mi jí bylo tak líto! Vedle postele měla položené dvě francouzské hole. A na nočním stolku několik krabiček léků. Nebylo pochyb, že tentokrát mi nelhala.

Starám se o ni

Byla opravdu nemocná. Aniž bych o tom nějak dlouho přemýšlela, vyhrkla jsem: „Vezmu tě k sobě domů. Tady už tě nenechám!“ A tak se taky stalo. Byla naprosto překvapená, takovou moji reakci ani nečekala. Starám se o sestru, která mi nikdy nic dobrého neudělala.

Měla bych ji mít ráda, ale přiznávám, že to nedokážu. Vše činím jen kvůli ní a také svému svědomí. Přece jen nemůžu být jako kus ledu, když ona je v úzkých. Snad někdy v budoucnu k sobě najdeme cestu!

Klára H. (56), České Budějovice