Ocitla jsem se bez příjmu, ale synovi si netroufám říct o peníze. Přestože je v práci úspěšným manažerem, celou domácnost financuji sama. Potřebovala bych, aby mi byl oporou.

S manželem jsme se rozvedli před dvanácti lety, našel si mladší. Máme syna, který je dávno dospělý, letos mu bude dvaatřicet. Mám nekonfliktní povahu a bojím se mu cokoli říct. V dětství býval hodný, i když poněkud tvrdohlavý, a to mu zůstalo dodnes.

V práci se mu daří, je manažerem v počítačové firmě. Nikdy neřekl, kolik vydělává, ale myslím, že má slušný příjem. Kupuje si značkové oblečení, potrpí si na kvalitu. Každý den mu připravuji večeři, nakupuji jídlo, aby bylo doma všeho dostatek. Syn mi občas dá nějaký menší obnos, ale většinou zapomene.

Někdy koupí i něco k jídlu, na domácnost však pravidelně nepřispívá. Bydlíme v domku, který vlastníme jen z poloviny, druhou půlku zdědil bratr. Máme každý vlastní vchod, takže si navzájem nepřekážíme.

Přišla jsem o práci

Syn má v podkroví dva pokoje s koupelnou, v jednom bydlí, ve druhém má pracovnu, která vypadá spíš jako skladiště počítačů. Ten druhý pokojík pár let pronajímal nějaké slečně, peníze si ovšem nechával pro sebe. Syn pračku nemá, tak mu peru i prádlo. Mám syna ráda a přeji si, aby byl spokojený.

Před pár měsíci se bohužel vše změnilo. Teď mám strach o budoucnost a nevím, co dál. Dostala jsem v práci znenadání výpověď, což mě úplně odrovnalo. Jsem mírná povaha, přesto, nebo možná právě proto mě kolegyně vyštípaly. Mám rok před důchodem a nemůžu najít nové zaměstnání.

Pracovala jsem celý život ve školství jako vychovatelka v družině. Mám pedagogické vzdělání a myslela jsem si, že už to v poslední práci do důchodu nějak vydržím. Bohužel jsem se přepočítala.

Teď nemohu nic sehnat, všechny školy v okolí mají plno a nikoho nehledají. Ptala jsem se všude, kde se dá.

Naskytlo se mi jen jedno místo, hodinu cesty od domova, ale to ztroskotalo na tom, že neumím s počítačem. Měli tam totiž elektronickou evidenci žáků. Byl to speciální program, kde se zaznamenávaly příchody a odchody a já jsem se bála, že to nebudu umět.

Paradoxem je, že můj syn je počítačový odborník, ale jak pracovat s počítačem mi neukáže.

Kdyby mě naučil alespoň něco, měla bych větší šanci. Samozřejmě základní věci znám, ale běžně používám jen e-mail a nic moc víc jsem dosud nepotřebovala. Pokud mám s počítačem problém, opraví to, ale nic mi nikdy nevysvětlí. Raději se ho už ani neptám.

Jak to všechno zaplatím

Elektřinu, vodu a hlavně vytápění v našem domě, které je z těchto výdajů nejdražší, platím ze svého. Dokud jsem měla stálý příjem ze zaměstnání, i když ne nijak velký, tak jsem všechno utáhla. Žiji skromně, ale skoro nic jsem neušetřila, takže nemám už žádné rezervy.

Synovi si o peníze říct netroufám a stále doufám, že to nebude nutné. Napadlo mě pronajmout ten druhý pokoj v podkroví, kde má syn uskladněné počítače, musel by ho vyklidit, ale to by se mu asi nelíbilo. Tím bych alespoň mohla získat nějaké peníze na pokrytí provozu domu.

Syn toho moc nenamluví, do života se mu nepletu. Teď bych ale potřebovala nějakou oporu, potřebuji překlenout jen jeden rok, než budu mít nárok na důchod. Občas něčím přispěje, nedávno koupil sekačku na trávu, ale trávu na zahradě sekám sama.

Před několika měsíci jsem objednala nová plastová okna, protože máme na domě ještě stará dřevěná, ale to jsem ještě netušila, že přijdu o příjem. Teď na ně nemám peníze.

Před důchodem

Syn přijde z práce, dám mu večeři a pak se odebere nahoru do pokoje. Mluvíme málo, ptám se ho, co mu mám uvařit, nebo jestli nepotřebuje vyžehlit košili. O jeho práci toho moc nevím, občas se zmíní, že byl na pivu s kolegy, nebo že mají školení. Je spíš introvert, počítače jsou mu jak prací, tak i koníčkem.

Občas hraje počítačové hry. Moc se mi nesvěřuje a já nechci vyzvídat. Je mi trapné mu říct, aby mi posílal nějaké peníze na účet pravidelně, každý měsíc. Nemůžu doufat, že ho to samotného napadne. Vždy jsem to byla já, kdo se o všechno postaral.

Spíš jsem se mu vždycky přizpůsobovala a snažila se, aby byl spokojený. Ale teď to na mě všechno padá a potřebuji někoho, kdo se postará, když já nebudu moct. Až mi přiznají důchod, bude to zase jako dřív, ale tento rok potřebuji nějak přežít.

Jak mu to říct?

Vůbec se mi do toho nechce, ale budu to muset probrat se synem a najít nějaké řešení. Bojím se, aby se nerozzlobil, přece jen, je po svém otci, a když se mu něco nelíbí, nemám šanci ho o tom přesvědčit.

Ale je to přece i jeho domov, je třeba, aby si uvědomil, že tady nemusím být navěky a nebudu se o něj pořád starat jako o malého. Dům potřebuje i opravy, ale vždy ho musím hodně přemlouvat, aby se k něčemu odhodlal. Když sedí u počítače, nevidí a neslyší. Jako by ho vůbec nezajímal okolní svět.

Chápu, že se snaží dělat kariéru a vše obětuje své práci, ale když už je úspěšný, měl by se zajímat více o dům a taky o mě, připadá mi, že mě bere jako samozřejmost, že tu vždy budu pro něj a pro jeho pohodlí.

Nechci ho rozčílit, nerada se hádám, ale takhle už to dál nejde.

Snad se mi podaří se synem o tom promluvit a vyřešit to. Sbírám k tomu odvahu, protože už přestávám věřit, že nějakou práci najdu. Všude už dnes chtějí, abych uměla pracovat s počítačem a já si na to netroufám. Vždyť si netroufnu říct ani synovi, aby mě něco naučil.

Ludmila (60), Domažlice