Kdysi jsem si přivydělávala jako taxikářka, a tak jsem potkala spoustu zajímavých, ale také podivných lidí.

Jednou v noci jsem vezla tajemnou ženu, která si přála jet na hřbitov. Když jsem ji tam chtěla vysadit, zjistila jsem, že už v autě není. Zůstal po ní jen prsten s drahokamem, který jsem si vzala na památku. Řidičák jsem si udělala hned v osmnácti letech.

Řízení auta mě vždycky moc bavilo, takže když se naskytla příležitost přivydělávat si řízením taxíku, neváhala jsem ani minutu. Bavily mě hlavně noční jízdy městem. Poznala jsem nespočet zajímavých lidí.

Od známých osobností přes opilce až po podivné existence. Je ale jeden člověk, který mi navždy utkvěl v paměti.

Byla celá zahalená

Byla jedna hodina ráno a já jsem stála na svém stanovišti. Nikde ani noha, byla to dlouhá, nezáživná šichta. Ale jen do chvíle, kdy mi na okénko zaťukala ta žena. Pořádně jsem jí neviděla do tváře, byla celá zahalená. Na hlavě měla klobouk.

„Kam to bude?“ zeptala jsem se. Usedla na zadní sedačky a tajuplně pronesla: „Na hřbitov.“

Dívala se z okna

V hlavě se mi honilo, kdo potřebuje v jednu ráno na hřbitov… Nesebrala jsem ale odvahu, abych se jí zeptala, proč zrovna tam. Mlčky jsme se tedy vydaly směrem na hřbitov.

Vzhledem k tomu, že jsem poměrně hodně komunikativní typ, jsem chtěla rozjet nějaký rozhovor.

„A co vlastně děláte takhle sama v noci?“ zkusila jsem to. Zezadu ale nepřišla žádná odpověď. Žena se jen mlčky dívala z okna auta a nereagovala.

Zmizela!

Pozorně jsem si ji přes zpětné zrcátko prohlížela. Byla totiž víc než zvláštní. Když jsme přijely na hřbitov, zaparkovala jsem u brány a otočila se dozadu. Žena tam ale nebyla. Nevěřila jsem vlastním očím. Jako hlupák jsem vylezla z auta a prohledávala zadní sedačky.

„Kde jste?“ zvolala jsem. Ticho, hrobové ticho. Užasle jsem stála u otevřeného auta a rozhlížela se na všechny strany. Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Vždyť jsem nikde nestavěla, tak kam se poděla?

Našla jsem prsten

Vlezla jsem do auta a šátrala po sedačkách, jestli po ní něco nezůstalo. Pak jsem prsty nahmatala malý předmět. Vzala jsem ho do ruky a pod pouliční lampou si ho prohlížela. Byl to prsten s černým kamenem. Myslím, že patřil právě té dámě.

Prošla jsem auto kolem dokola, ale žena nikde. Usedla jsem do auta a vrátila se zpět do města.

Byl to duch?

Dodnes nevím, co si o tom mám myslet. Byla ta žena živá, mrtvá, nebo výplod mé fantazie? Dlouho jsem nad tím přemýšlela a vím jedno. V mém autě určitě seděla. Prsten jsem si schovala, abych na tuto příhodu nezapomněla.

Když to dnes vyprávím vnoučatům, s pusou dokořán na mě koukají a myslí si, že to byl duch. I když na takové věci zrovna nevěřím, musím jim dát za pravdu.

Hana J. (60), Kopřivnice