Když jsem oslavila čtyřicáté narozeniny, padla na mě velká úzkost. Měla jsem všechno, jenom ne to, po čem jsem toužila ze všeho nejvíc. Rodinu a děti.

Nepotkala jsem do té chvíle muže, který by je se mnou chtěl mít. Poznala jsem přitom spoustu chlapů, ale ti si pojmenování „chlap“ vlastně ani nezasloužili. Sobecky se zajímali jen o uspokojení svých vlastních potřeb. Chtěli všechno a přitom sami nic nenabízeli.

Po dlouhých diskusích a mnohdy i hádkách jsem některé z nich přesvědčila, že když už u mě bydlí, měli by mi dávat i půlku na nájem a energie. Oni ovšem můj požadavek brali jako vyděračství.

Chvíli jsem to vydržela, protože jsem do nich byla zamilovaná, ale když mě má láska přešla, poslala jsem je tam, odkud přišli.

Nenaplněná touha

Pokaždé, když jsem se takto musela rozloučit s dalším neúspěšným adeptem na manžela a otce mých dětí, cítila jsem nejen smutek, ale i trpkost a zmar, které se mi usídlily v duši a trvalo docela dlouho, než jsem se jich zbavila a byla připravená na nový vztah.

Proto jsem proti své vůli ztratila spoustu roků, které jsem mohla věnovat výchově svých dětí, po nichž jsem opravdu velmi toužila.

Kdybych byla kluk

Sama jsem si přitom děti mít netroufla. Zastávala jsem názor, že děti mají mít oba rodiče. I já patřila mezi ty, které vyrůstaly v neúplných rodinách. Vychovávala mě jenom maminka, ale její výchova patřila mezi přísné.

Nepovolila mi v ničem a občas jsem se cítila jako ve vojenském táboře. Často jsem litovala, že místo mě neměla kluka, jistě by z něj pod její tvrdou rukou vyrostl silný a slušný chlap, který ví, jak se má chovat.

A já bych zatím mohla být rozmazlovaná a hýčkaná nějakou matkou, která svého syna vychovala jako slečinku, jež dostane všechno, co si umíní. Jenomže role muže a ženy se jakoby prohodily, s čímž jsem ovšem vůbec nemohla souhlasit.

Stále jsem doufala, že najdu opravdového chlapa, který bude nejen jako chlap vypadat, ale i se tak chovat. Nemohla jsem se totiž smířit s myšlenkou, že já budu celou domácnost táhnout sama, vydělávat, vychovávat děti a ještě dělat všechny domácí práce.

Vnukly mi nápad

„Všichni pořádní chlapi jsou už dávno rozebraní!“ vzdychaly moje kamarádky, které na tom byly stejně jako já. Bez chlapa. „Přece se ještě někde nějaký musí najít,“ nevzdávala jsem se naděje. „Možná ti ze staré školy,“ krčily rameny. „Jenomže těm je přes padesát a kdo ví, zda by ještě chtěli mít děti.“

„Ale kde je sehnat?“ opravdu jsem nevěděla, kde takové sice starší, ale opravdové muže potkat. „Dej si inzerát, my ho máme na internetových seznamkách taky!“ radily mi. A mně nezbylo nic jiného, než na jejich rady dát.

Sepsala jsem svoje požadavky

Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem vymyslela smysluplný text, který by přesně vystihoval, jakého chlapa bych chtěla mít po svém boku na celý zbytek svého života. Buď byl moc dlouhý, neurčitý nebo vyzněl příliš negativně.

Věděla jsem, že není dobré psát jej tak, abych v něm nepřímo všechny chlapy odsoudila, i když ve svých myšlenkách jsem to udělala už dávno.

Báječný chlap

Popsala jsem hodně papíru a nakonec jsem stvořila následující text: „Hledám muže, který chce milovat a nejen se nechá milovat. Který si mě bude vážit a já si budu moci vážit jeho.

Takového, který věří, že na rodinu není nikdy pozdě a bude ji se mou mít, starat se o ni a ochraňovat v dobách dobrých i zlých.“

Přihlásila jsem se na několik seznamek a uložila tam svůj inzerát lásky i se svou fotkou. Poté následovalo dlouhé období vybírání, nekonečných schůzek, poznávání.

Nakonec jsem mezi těmi muži ale přece jenom našla takového, který alespoň zčásti splňuje, co by opravdový chlap splňovat měl.

Jana V. (45), Brno