O tom, že by byl na naší zahradě ukrytý poklad, neměl nikdo tušení. Během magické noci se mi ale zjevila žena a dala mi zlaté kapradí.

Ten domeček na Moravě jsme měli celé generace. Vyrůstala v něm maminka i moje babička. Před patnácti lety to vypadalo, že jej můj strýc prodá. Zdědil jej a chtěl peníze.

Něco mi říkalo, abych to stavení od něho koupila. Bylo to takové zvláštní vnuknutí, které se mi usadilo v hlavě. Nakonec jsem vyrazila do banky, jestli mi něco půjčí a strýc mi kupodivu něco slevil.

Světlušky mě vítaly

Zadlužila jsem se, ale byla jsem ráda, že dům zůstal v rodině. Hned jak jsem vstoupila na pozemek, jsem cítila úžasnou energii místa, které mě milovalo.

Ani nevím, co se mi první noc zdálo, ale bylo to něco příjemného, protože jsem vyskočila ráno z postele jako vyměněná, dokonce jsem si zpívala.

Nebyla jsem v domku ještě ani měsíc, když se přiblížila svatojánská noc. Přijela jsem z města, kde jsem měla stále svůj malý byt, až večer. Dům už byl ponořen do tmy, kolem něj ale po zahradě kroužila malá světýlka. Svatojánské mušky! Byla to nádhera!

Podivná postava

Následující den byla magická noc. Na běhání po lesích a trhání čarovného bejlí jsem ale neměla náladu. Natož abych snad hledala zlaté kapradí, které by mě dovedlo k pokladu. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem usnula. Měla jsem zvláštní sen.

Kdosi stál u mé postele. Byla to žena.

Držela v ruce květinu, která zářila. „Maruško, je čas,“ řekla mi, „musíš si jít pro poklad!“ V tu chvíli jsem se probudila. Posadila jsem se a rozsvítila lampičku. Na stolečku u mé postele leželo kapradí. Kde se tam vzalo? Mám jej vzít a jít na zahradu? Přesně to jsem udělala.

Vyšla jsem před dům a chodila sem a tam, poklepávala na kameny, až jsem došla k velké hrušce. Pod ní ležel velký kámen. Zvedla jsem jej, ale nic pod ním nebylo. Všimla jsem si ale, že má strom prasklý kmen. Byl tam otvor. Co se v něm asi skrývá, napadlo mě.

Protáhla jsem do něho ruku a nahmatala cosi tvrdého. Dalo se tím pohnout. Vypadalo to jako skříňka. Rychle jsem tu věc vytáhla a běžela s ní domů. Nemohla jsem ji otevřít. Nakonec se mi podařilo vypáčit víko.

Byl to poklad

Ve skříňce byly nějaké dopisy a dva kožené váčky se dvěma prsteny a broží. Dopisy patřily mé pratetě, psal jí je místní zámecký pán. Byla jeho tajnou milenkou. Na památku jí daroval tyto šperky a ona to všechno ukryla do staré hrušky, aby to její muž nenašel.

O jejím románku se nikdy nikdo nedozvěděl. Jeden z prstýnků jsem si ponechala na památku a ostatní prodala. Moc mi to pomohlo. Tak mi prateta přispěla na domek, ve kterém nyní, už jako důchodkyně, bydlím natrvalo.

Marie (69), Znojmo