Ten den jsem neměla ani kousek štěstí. Čím více jsem se snažila, tím zlomyslnější trapas mě čekal. A právě proto jsem to místo nakonec dostala.

Byla jsem mladá samoživitelka. Kamarád mi dohodil místo, o které jsem moc stála. Když jsem se sešla s panem ředitelem, nabídl mi kávu. „Ano ráda,“ odpověděla jsem s koženým úsměvem. Pan ředitel zaúkoloval svoji asistentku a věnovali jsme se pohovoru.

Po několika minutách vstoupila do místnosti žena kyprých tvarů a položila přede mě šálek kávy, mlíčko a dva cukry. Poděkovala jsem a pokračovala ve svém monologu. A přitom jsem se palcem a ukazováčkem chopila cukru v papírovém obalu a zatřepala s ním.

Všechno špatně

Nevšimla jsem si, že obal je částečně rozlepený, a cukr se rozletěl po celém stole, včetně mě a  pana ředitele. „Ježíš, promiňte!“ vykvikla jsem. „Nic se neděje,“ chlácholil mě ředitel. Pokračovala jsem tedy ve své řeči.

Po chvíli jsem se odhodlala uchopit svého kapucína. Jenže plastový růžek určený k odtržení mi zůstal v ruce a já hledala během rozhovoru náhradní způsob, jak to zatracené mléko vydolovat…

Napadla mě ta největší hloupost na světě! Udělala jsem do něj nehtem dírku a začala ho mačkat do své kávy jako citron. „Prsk!“ ozvalo se a mléko se – stejně jako cukr – rozletělo nejen po stole, ale také po mojí bluzičce.

Zlomyslný šotek

Úspěšně jsem zamluvila i tento trapas. A teď se konečně napiju! Řekla jsem si, když jsem měla pocit, že jsem řekla vše, co jsem chtěla. Zatímco mluvil pan ředitel, já decentně zvedala šálek s kávou ke svým ústům.

Bohužel v místnosti s námi nejspíš byl nějaký zlomyslný rarach. Ucho šálku bylo tak nešťastně tvarované, že se mi smeklo mezi prsty a dobrá třetina tmavého moku mi přistála mezi nohama. V tu chvíli odměřený pan ředitel vyprskl smíchy.

Rudá až za ušima jsem si musela přiznat, že mě ta zatracená káva porazila 3:0. Poté jsem už konečně dokončila pohovor a byla na vytoužené místo úspěšně přijata.

Kateřina (67), Opava