Finanční situace po smrti manžela mě přinutila ke stěhování. Měnit rodné město za neznámé kdesi na severu se mi vůbec nechtělo.
Peníze, úspory a všechno kolem jsem nikdy neřešila. Ne že bych nechodila do práce, ale manžel mi odevzdával část výplaty a za zbytek hradil všechny poplatky. Žila jsem si bezstarostně až do jeho náhlé smrti. Starosti kolem našich společných účtů mě dohnaly hned vzápětí.
Do stěhování jsem se nehrnula
Zjistila jsem, že náš pražský byt prostě ze svých příjmů neutáhnu! „Musíš si vyměnit byt za menší,“ radila kamarádka a hned se vrhla na počítač, aby zjistila aktuální situaci na trhu s nemovitostmi, jak učeně svoji činnost nazvala.
Po pár měsících marného hledání mi začaly docházet úspory, kterými bych se dotovala. Nezbývalo než jednat. Stěhovat se mimo moji milovanou Prahu! Ocitla jsem se až v dalekém Ústí nad Labem.
Sehnala jsem byt na celkem hezkém sídlišti v zachovalém paneláku. Byly tady vzrostlé borovice a lidé se na mě tvářili přátelsky. Přesto jsem byla otrávená
a neustále se litovala.
Pořád jsem se jen litovala
Nic jsem tady neznala, s nikým nekamarádila. Připadla jsem si jako úplný cizinec! A to mě ještě čekala úplně jiná práce kdesi za městem… „Vítejte, kolegyně!“ oslovil mě přátelsky vrátný a hned se hnal ukázat mi, kudy mám jít.
I v mojí komůrce, měla jsem uklízet patro jednoho z areálů, mě čekalo vlídné přijetí. Jen ta práce!
Táhla jsem se s plným kbelíkem vody na konec chodby a šmudlala ji snad dvě hodiny. V poledne jsem byla totálně udřená! „To nemohu zvládnout. Takováhle dřina že na mě čeká ještě tolik let do důchodu?“ ptala jsem se sama sebe a neubránila se slzám.
Sedla jsem si na odpadkový koš a brečela. Sama nad sebou, jak jsem dopadla!
Sofie mi se vším pomohla
„Ale co to vidím? Stalo se vám něco?“ zeptal se mě milý ženský hlas a já opatrně vzhlédla. Nade mnou se skláněla obrovská silná ženská se snědou pletí.
Nejdřív jsem si pomyslela, že se vrátila z nějaké exotické dovolené, ale potom jsem si všimla jejích kudrnatých vlasů.
I ona si uvědomila, jak ji zkoumám, a přátelsky se rozesmála: „Můj táta byl z Kuby!“ Rozesmála jsem se taky. Přišlo mi legrační, že jsem si připadla jako cizinka, a ona opravdu napůl byla! Daly jsme se spolu do řeči.
Společně jsme poobědvaly a mně bylo hned lépe na duši. Se Sofií jsme se skamarádily. Ukázala mi město, šla se mnou i do divadla a zoo! Ta byla ostatně co by kamenem dohodil. Zjistily jsme, že do zoo nechodí jen rodiče s dětmi, ale i lidé v našem věku.
Mám skvělou kamarádku
Se Sofií bylo těžké udržet si nějakou nenápadnost a odstup. Lidé se za námi otáčeli! Ona velká a silná, já mrňavá a hubená. Byly jsme pěkná dvojice! Hlavní bylo, že si rozumíme.
Neuplynul ani půlrok a já jsem měla pocit, že v tom kdysi cizím městě bydlím odjakživa.
Měla jsem kamarádky i práci, hezké a o polovinu levnější bydlení. „Vrať se, našla jsem ti podnájem,“ volala mi moje pražská kamarádka a hned mi nadšeně líčila, jaké terno mi sehnala.
Zastavila mě želva
Byla jsem na vážkách. Vůbec jsem nevěděla, co si počít! Vrátit se k původnímu životu? To bylo lákavé. Nebo zvolit ten nový? Vždyť už jsem si zvykla. Nevěděla jsem. „Něco jsem ti přinesla!“ oznámila mi jednou Sofie. Přišla ke mně úplně nečekaně!
„Víš, jak jsme byly spolu naposled v zoo?“ zeptala se a z tašky vyndala želvu. Obrovskou želvu! Suchozemskou a krásnou. Po takové jsem toužila snad celý život! Dojetím jsem ani nedýchala. Vtom Sofie prohlásila:
„Ale teď už se nesmíš odtud odstěhovat. Želva je zvyklá na zdejší vzduch!“ Nezbylo mi než poslechnout. Nevěděla jsem, jak se Sofie dozvěděla, že pomýšlím na návrat. Její dar mě přesvědčil. Zůstala jsem a nikdy toho nelitovala! Stěhování mi přineslo štěstí.
Mirka B. (60), Ústí nad Labem
