Když se v našem paneláku začaly střídat čím dál podivnější partaje, byli jsme nesví. Ovšem věčně opilý soused tomu všemu nasadil korunu. Málem nás všechny upálil!
Do našeho paneláku jsem se nastěhovala po rozvodu. Byl to můj první vlastní byt, nově postavený, na okraji města, kousek od vodní nádrže.
Poslední šance
Když jsme s exmanželem řešili rozstěhování, pomohl mi soused, který byl shodou okolností předsedou družstva, které tyto byty prodávalo. A tak mi nabídl poslední, který byl na prodej, a aby se jej rychle zbavili, šli dokonce s cenou dolů.
Prostě – štěstí v neštěstí! Během týdne jsem se stěhovala. Byt jsem sice koupila jako poslední, ale stěhovala jsem se mezi prvními.
Parta mladých nadšenců
Prvních pár let jsme tu bydleli vlastně samí mladí lidé. V domě převažovaly menší byty nad těmi 3+1, takže je obývaly především zamilované dvojice. Z těch se ale časem stali rodiče, a tak nás po čase začali mnozí opouštět.
Museli se s dětmi přestěhovat do většího. A v tu chvíli byt buď prodali, nebo – a to mnohem častěji, pronajali.
Tak se nám usedlíkům začali obyvatelé domu čím dál častěji měnit. Dříve soudržné společenství lidí, kteří společně zvelebovali o víkendech okolí domu a přitom si připravili i něco dobrého k snědku a k pití, aby si společně strávené chvíle užili, se rozpadlo! A z našeho udržovaného domu se najednou stala ubytovna.
Nepříjemný soused
Samozřejmě, když člověk pronajímá byt, nemůže mít jistotu, že trefí na slušné lidi. Ovšem kvalita podnájemníků šla stále níž a níž.
Vrcholem bylo, když si jeden byt v pátém patře pronajal podivný vykuk, který v bytě dál točil každou chvíli jiné podivné existence.
Najednou se v domě začal objevovat vozíčkář. Náš počáteční soucit brzy vystřídaly pochybnosti. Byl značně zanedbaný, smradlavý a věčně opily. Jezdil maximálně po baráku, protože náš panelák nebyl tehdy bezbariérově vybaven.
K mé smůle bydlel kousek ode mne o patro níž. Bohužel měl stále otevřená okna, ze kterých vlála zažloutlá záclona nasáklá dehtem z vykouřených cigaret, z bytu vycházel prohulený, odporný smrad, který mi šel do mé voňavé domácnosti.
Nemohla jsem dělat nic. Na souseda nebylo možné se dozvonit, tak jsem větrala jen velmi obezřetně, když konečně jeho okno bylo náhodou zavřené. Lodžii jsem kvůli němu přestala prakticky používat.
Začali jsme se ho bát
Jednoho dne mě zastavila sousedka: „Prosím tě, Pavlo, víš, co se mi stalo? Když jsem se včera večer vracela z práce, narazila jsem dole na toho invalidu, který byl úplně opilý, nevěděl, kde bydlí, a ještě mi začal sprostě nadávat!
S tím musíme něco udělat!“ líčila mi vystrašeně. Domluvily jsme se, že na další schůzi se dohodneme, jak se ho podnájemníka zbavit.
Cítila jsem kouř
Osud byl však rychlejší. Protože mám velmi slabé spaní, vzbudil mě následující noc smrad, jako když někde něco hoří. Vyběhla jsem na lodžii a zjišťovala, jestli se někde nevalí dým. Vidět sice nebylo nic, ale smrad byl neomylný.
Zavolala jsem tedy hasiče. Dál to bylo jako z filmu. Přijelo šest hasičských aut, dvě záchranky a tři policejní auta. Trochu jsem se vyděsila, jestli jsem se neukvapila, abych celou tu kavalérii nemusela nakonec platit.
Jak se později ukázalo, naštěstí jsem dobře udělala! Soused pode mnou totiž skutečně způsobil požár a málem upálil i sám sebe!
Když se hasiči dostali do domu a dorazili k jeho dveřím, ležel napůl na chodbě, převržený vozík na něm. Jako vždy zpitý pod obraz usnul s cigaretou v puse a ta mu odpadla a podpálila polštář. Od toho potom chytla záclona.
Co v tu chvíli vyváděl, se ke mně už nedoneslo, a ani jsem si to nechtěla domýšlet.
Hlídám všechny
V každém případě popáleného opilce odvezla sanitka a od té doby jsme o něm už neslyšeli. Zasahující policisté si sepsali naše výpovědi, a museli jsme dokonce na oddělení své výpovědi dojít sepsat, ale tím to pro nás skončilo.
K výslechu si policisté předvolali i vykuka, který nám do domu nebezpečného nájemníka nasadil.
Majitel mu okamžitě ukončil smlouvu a byt pak prodal moc milé dvojici, která mezi nás, starousedlíky, bez problémů zapadla. Já pak v domě mezi kamarády dostala přezdívku Strážce ohně.
Je fakt, že na rozdíl od druhých, co v noci spí, já jsem čilejší než ve dne a zřejmě hlídám klidný spánek všech v mém okolí.
Pavla O. (57), Tábor
