Před pár lety jsem zažila něco, čemu se dá jen těžko uvěřit. Ve snu mě navštívila teta, kterou jsem velmi milovala, a vzala mě na druhý břeh.

Teta Eva pro mě byla spíš maminkou než tetou. Byla to velmi moudrá a milující žena. Po její smrti jsem se cítila opuštěná. Ona však jednoho dne přišla a vzala mě na chvíli k sobě. Myslela jsem si, že to byl jen sen, ale něco mi z její návštěvy zůstalo.

Byla jako moje máma

Teta se o mě starala, když jsem byla malá. Máma mě měla ve věku, kdy byla ještě sama dítě, a tak jí teta Eva se vším pomáhala. Právě díky tomu, že jsem s tetou trávila tolik času, jsem si ji zamilovala. Jakmile jsem měla nějaký problém, vždycky jsem šla automaticky za tetou.

Když jsem povyrostla, vedly jsme spolu mnoho vzrušujících debat. Zajímala se o vesmír, astrální cestování a posmrtný život. Já v tom byla neznalá, takže jsem její názory a myšlenky velmi ráda poslouchala. Netušila jsem, že mě těmi debatami vlastně připravuje na smrt.

Odešla navěky

Teta věděla, že je nemocná a umírá. Nechala mě číst mezi řádky, ale já to nechápala. Když nastal den D a ona navždy odešla, cítila jsem se podvedená. V hlavě se mi honily tisíce myšlenek. Hlavně ta, co budu dělat bez tety Evy. Za kým teď půjdu pro slova útěchy?

Navštívila mě

Dlouhé roky poté, co zemřela, za mnou přišla. Myslím, že se tak stalo ve snu, ale hodně reálném. Měla na sobě své oblíbené šaty s květinami. Sedla si ke mně na postel a řekla: „Pamatuješ, jak jsi byla zvědavá, jak to vypadá na druhé straně?“

Pokývala jsem hlavou na souhlas. Podala mi ruku a já vstala z postele. Ohlédla jsem se a viděla svoje tělo, jak dál spokojeně spí. „Neboj, zavčas se vrátíš,“ reagovala na můj vyděšený výraz.

Viděla jsem blízké

Prošly jsme dveřmi, ale za nimi už nebyl žádný pokoj. Jen prostor. Byl cítit láskou. Procházely jsme kolem nějakého tunelu. „Kam vede?“ zajímalo mě. „Kdybys zemřela, šla bys tudy, ale to teď není tvůj případ,“ vysvětlila mi.

Najednou jsem potkávala všechny příbuzné, kteří zemřeli. Komunikovali jsme spolu neverbálně. Všechno byl jen tok myšlenek. Bylo to úžasné. Navíc jsem si plně uvědomovala, že moje tělo dál spí v posteli, zatímco moje duše se pohybuje v jiném prostoru.

Dárek na památku

Teta Eva ke mně v jeden okamžik přistoupila. „Už bys měla jít, je čas,“ vyzvala mě a já zalitovala. „Něco ti ještě dám. Pamatuješ si na tohle?“ řekla a podala mi malé zlaté srdíčko. „Já nevěděla, že ho ještě máš,“ odvětila jsem a sevřela jsem ho v dlani.

„Je tvoje. Vzpomínka na mě,“ dodala a láskyplně se na mě usmála.

Poté jsme se rozloučily. Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se šťastná a vyrovnaná. Byl jsem přesvědčená, že to byl vážně jen sen. Při stlaní postele ale něco cinklo o zem. Byl to ten zlatý řetízek. Úžasem jsem se posadila na postel. „Tak to nebyl sen. Ono se to vážně stalo,“ zašeptala jsem.

Kamila J. (50), Litvínov