Ten úžasný nález doputoval až do našeho muzea. Přinesl s sebou ale hrůzu a nemoci. Nikdo se v blízkosti té lebky smrti necítil dobře.
Jedna z uklízeček vykřikla: „Dívá se na mě!“ Křišťálová lebka z Britského Hondurasu. Byla zapůjčena mnoha zemím, aby ji mohli návštěvníci obdivovat. „Skutečně se dívá!“ vzdychla další z uklízeček. Z prázdných očních důlků vycházela podivná záře.
Není divu, že se uklízečky bály. Na lebce bylo totiž cosi zlověstného. Zřejmě sloužila aztéckým božstvům jako symbol smrti. Ačkoliv nikdo, kdo lebku prozkoumal, si tím nebyl jistý. Byla vyrobena z křišťálu, nám zatím neznámou technologií.
Nebyly na ní žádné stopy po opracování. Ode dne, kdy byla v našem muzeu, se ale začaly dít podivné věci. Několik pracovníků muzea náhle onemocnělo. Došlo ke dvěma vážným zraněním a já sama se necítila dobře.
Nebyla jsem sama
Ten den jsem se v pracovně zdržela o něco déle. Záhadnou lebku jsem si, proti všem bezpečnostním pravidlům, vyfotila. Vložila jsem paměťovou kartu do počítače a začala si ji detailně prohlížet. Povedl se jen jeden snímek, ostatní byly podivně znehodnoceny.
Byly na nich černé skvrny. Náhle mně přepadl podivný pocit. Ohlížela jsem se za sebe. Měla jsem neodbytný dojem, že za mnou někdo stojí. Vyšla jsem i na chodbu a rozhlížela se. Nikde nikdo. Vrátila jsem se do své pracovny se zvláštní úzkostí.
Srdce se mi rozbušilo a já pohlédla znovu na jedinou zdařilou fotografii. Skelet lebky najednou obrostl masem a kůží. Z obrazovky na mě hleděl obličej pradávného indiána.
Protáhlý nos a velmi vysoké klenuté čelo, které se podobalo dnešním potomkům kdysi vyspělého národa Aztéků.
Měl na sobě pestrobarevnou čelenku z peří. Muž stoupal po schodišti velké pyramidy. Slyšela jsem tlukot bubnů. Zastavil se před oltářem, na kterém byla vystavena křišťálová lebka smrti. Před ní klečel indián, který měl být obětován božstvům. Muž pozdvihl obsidiánový nůž, ten se zakmitl a…
Mikrospánek?
Vykřikla jsem a procitla z jakéhosi mikrospánku. Seděla jsem před běžícím počítačem. Hleděla na lebku a uvědomila si, že to, co se zdálo okamžik, trvalo několik hodin. Bylo ráno. Lebka byla vystavena celý měsíc. Pak putovala do jiného muzea. Oddychla jsem si. Byl klid.
Marie (57), Praha
