Finance často budí u partnerů značné vášně. Já ve své v zamilovanosti udělala tu chybu, že jsem o svých penězích nechala rozhodovat přítele.

Až zpětně vidím, jak slepě zamilovaná a blbá zároveň jsem byla, když jsem byla s Markem! Zneužil mě a já to neviděla, myslela jsem si, že mě má taky rád. A to jsem už jednu špatnou zkušenost v životě měla!

Můj první manžel byl budižkničemu a já táhla celou domácnost. Nejen finančně, ale i po organizační stránce. Vše jsem si nakonec uměla už i sama opravit. Děti jsme neměli, protože pro mého ex by to byla velká zátěž! „Kam bychom se honili, Maruško? Vždyť vidíš, že i bez dětí máš práce až nad hlavu!“ říkával vždy.

Mně to bylo líto, ale dítě jsem si sama udělat nedokázala. A tak, když mi po letech došla trpělivost, jsem podala žádost o rozvod. Bohužel až tak pozdě, že naděje, že bych si ještě někdy mohla s někým pořídit dítě, byla skutečně mizivá.

Pravý opak mého ex

Alespoň jsem doufala, že do případného dalšího vztahu půjdu poučená a stejnou chybu už neudělám. Udělala jsem ale úplně opačnou! A teď už je ale pozdě to řešit. Marek se na první pohled zdál jako okouzlující muž. Byl milý, inteligentní a ke mně velmi pozorný. Po mém předešlém vztahu to byla velká změna.

Neustále se mě ptal, jak se mám, co dělám a bylo na něm vidět, že ho doopravdy zajímám. Náš vztah nabral na obrátkách velmi rychle. Když jsme po třech měsících začali bydlet spolu, kamarádka mě varovala, že to je na její vkus mezi námi až moc rychlé. „Mám ho ráda a on mě, není důvod na něco čekat.

Vždyť už nejsme nejmladší. Tentokrát cítím, že je to ten pravý!“ řekla jsem jí tehdy a myslela jsem to vážně. Byla jsem do Marka zamilovaná až po uši. Nikdy v životě jsem k nikomu nic podobného necítila. K mému ex už vůbec ne. Ani nevím, proč jsem si ho brala. Snad ze strachu, abych nebyla na našem malém městě poslední, kdo se vdává.

Přišla jsem o práci

Nedokázala jsem si představit, že bych byla bez Marka třeba jen čtyřiadvacet hodin. A připadalo mi, že to má Marek se mnou stejně. Konečně mě potkalo skutečné štěstí. Jenže pak se nám začala plést do života jedna potíž za druhou.

Dva měsíce po stěhování jsem přišla o práci. Zasáhl covid a já se z čista jasna ocitla bez příjmu. Vyhazov jsem obrečela.

Nechápala jsem, jak mi to mohli udělat, vždyť jsem tam pracovala přes pět let. Ale nedalo se s tím nic dělat. Musela jsem rychle získat jinou práci. Problém byl, a je i teď, že nemůžu stále nic najít.

Holt nejsem už nejmladší a na hotelové recepce, kde jsem do té doby dělala, si teď mohou vybírat z mladých a přitažlivých, což já už nikdy nebudu.

Peníze chodily jemu

Jedinou možností, jak se neocitnout úplně bez peněz, bylo jít na pracák a zažádat o podporu. Hrozně jsem se styděla, neboť jsem na pracáku skočila poprvé v životě. Marek mi tehdy řekl, ať nechám posílat peníze na jeho účet, že to tak bude jednodušší.

„Budu ze svého účtu platit všechno, nájem, elektřinu, plyn i internet. Ty se o nic nebudeš muset starat,“ řekl mi tehdy. A já bláhová jsem to udělala, a ještě jsem byla celá nadšená, jak se o mě stará. Nenapadlo mě, jaké to nakonec může mít důsledky.

Rok to fungovalo

Dostávala jsem od něj každý týden peníze, za které jsem mohla nakupovat potraviny, ale přístup k účtu jsem neměla. Nepřipadalo mi to nijak divné, fungovalo nám to takhle skoro rok.

Vzhledem k tomu, že jsem nechodila do práce, nepotřebovala jsem ani nové oblečení, ani žádná líčidla. „Mě se stejně líbíš nejvíc bez make -upu,“ zdůrazňoval Marek, abych asi nezačala mít nějaké fintilské vrtochy, které by ho stály jen zbytečné peníze.

Brzy se vše změnilo

Jednou jsem přišla domů z malého nákupu a měla jsem sbalené kufry. „Našel jsem si někoho jiného,“ oznámil mi suše Marek a mě vyhodil z domu. Já jsem se najednou ocitla na ulici a bez peněz. Neměla jsem nic.

Marek mě dokonale zneužil, a protože jsem mu důvěřovala úplně ve všem, včetně těch pitomých financí, pěkně jsem si zavařila.

Teď nemám ani korunu. Jak se mám znovu postavit na nohy? Pomoc jsem našla u kamarádky, která mne tehdy varovala. Ani mi to nepřipomínala. Není to ale samozřejmě na dlouho. Má rodinu a její muž je hodný, že mě tam zatím trpí. Nevěděla jsem kudy kam.

Už jsem v důchodu a chodím si přivydělávat. Snad se postavím zase na nohy.

Marie J. (56), Žďár nad Sázavou