Už teď tuším, jak moc mě známí i sousedé pomluví. Ale já už prostě nemůžu, tak co mám jiného dělat… Mám trápit sebe a především manžela?

Čekání na sanitku je vážně nekonečné. Můj manžel sedí na invalidním vozíku naprosto odevzdaně, bez jediného projevu nějaké emoce. Vím, že za to nemůže. Jeho nemoc ho do tohoto stavu dostala. Změnil se, je to docela jiný člověk, než jakým býval.

Vtipný a veselý

Když jsem Rudolfa před mnoha lety potkala, okouzlil mě na první pohled. Stále usměvavý vtipálek, vyčníval všude ve společnosti nad ostatními, celkem nudnými patrony. Okamžitě jsem si ho vyhlédla. Naštěstí i on projevil zájem. A od té doby byl takové moje celoživotní sluníčko.

Krásný život

Smysl pro humor Rudolf neztratil ani po svatbě. Naopak. A když se nám pak narodily děti, bylo u nás doma pořád veselo. Měli jsme se všichni moc rádi. Naše manželství bylo opravdu vydařené a já věřila, že vydrží až do chvíle: dokud nás smrt nerozdělí.

Dlouho vše maskoval

Děti odrostly a my s manželem měli konečně čas sami pro sebe. Využívali jsme toho plnými doušky – kultura, výlety, poznávací zájezdy do ciziny. Občas jsem si všimla, že není manžel úplně v pohodě. Jako by ho něco bolelo či trápilo.

Když jsem se ho ale zeptala, ujišťoval mě, že je vše v pořádku. Ale nebylo.

To spolu zvládneme!

Manžel se s prvními známkami ztráty soběstačnosti jen těžko smiřoval. Už to nebyl ten věčně usměvavý chlapík. Stal se z něj nerudný, věčně nazlobený chlap.

A i když jsem se ho snažila podporovat a říkala mu, že to společně zvládneme, zdravotní stav manžela se stále pomalu, ale jistě zhoršoval.

Ztráta osobnosti

Šla jsem proto do předčasného důchodu, abych se o svého partnera dobře postarala. V té době už skončil na vozíku a vyžadoval stále větší péči a pomoc. Jeho nálady mě sice deptaly, ale muže jsem stále milovala a chtěla jsem se o něj starat.

Už tehdy mi kamarádka říkala, že se takto úplně zničím a že bych péči o muže měla nechat odborníkům. A měla jistě pravdu.

Už mě ani nevnímá

Poslední týdny byly zvlášť náročné. Manželova demence dospěla do nejvyššího stadia. A nepohyblivý, nekomunikativní a nevnímající člověk je jen těžko zvládnutelný. Ocitla jsem se na konci svých fyzických i psychických sil.

Je to strašné vidět svého milovaného muže v takovém stavu, jako naprostou trosku, která si už žije ve svém vlastním světě. Deptalo mě to a já byla před zhroucením. Manželovi bude v nemocnici v odborné péči lépe. Jen nesmím podlehnout panice, že něco dělám špatně.

Eva L. (68), Prostějov