Syn si přivedl domů dívku, která se tvářila jako kytička. Něžná, laskavá, usměvavá. Ve skutečnosti to byla lstivá čarodějnice, co ničila druhým štěstí.

Vždycky jsme si s manželem říkali, jakou dívku si náš jediný syn Václav přivede domů. Hlavně aby to nebyla nějaká satanistka v černém, co bude roznášet jen samé neštěstí a zkázu. Přesně takovou totiž měla za dceru naše sousedka.

Holka to byla od nepaměti bledá a neduživá, sice slušně zdravila, ale jako by v ní nebyl žádný život. Děsila nás. Jmenovala se Veronika a náš Václav se jí očividně líbil. Trnula jsem hrůzou, aby její vztah neopětoval.

S pubertou se začala navíc oblékat do černého a na krku nosila podivný amulet. Moc se nám ulevilo, když nám jednoho dne představil Janičku. Byla taková usměvavá, v růžovém svetříku, s mašlí ve vlasech. To, že pracuje jako květinářka, k ní úžasně sedělo.

Jako z obrázku

Hned jsme si ji oblíbili. Janička byla takové sluníčko, kam přišla, hned se zlepšila nálada. Jen náš Václav začal po půl roce zlobit. Najednou se do ženění nehrnul a že se musí ještě rozmyslet. Nechápala jsem, vždyť byla dokonalá.

Rychle zapadla do rodiny, byla u nás každý víkend a později jezdila obden a někdy i bez našeho syna. Když jsem na Václava jednoho dne udeřila, sklopil oči a špitl, že Janička není ten člověk, za jakého ji máme. Že je ve skutečnosti zlá, zákeřná a intrikuje.

Kvůli ní přišel o všechny přátele, dvěma z nich rozbila svými pomluvami dokonce vztah. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jenže uběhly další tři měsíce a ke mně se donesla zpráva, zaručeně pravdivá, o tom, že můj manžel má v zaměstnání známost. Zapletl se se sekretářkou.

Chodily anonymy

Přišlo mi to podivné, ale semínko nedůvěry bylo zaseto. Pak jsem našla v poštovní schránce anonymní dopis s fotkou manžela, jak se se sekretářkou objímá.

„Takový nesmysl,“ láteřil můj muž naštvaně, „Alenka měla narozeniny, tak jsme se jen tak objali, jak se to běžně dělá! Někdo nás vyfotil a poslal ti to!“

Protože jsme oba moudří lidé, tak jsme nad tím mávli rukou. Přesto nás ale zaujalo, kdo může mít radost z toho, že nám ublíží? A jakou práci si dal s tím, aby si tu fotku pořídil? Jak čas šel, začalo se dít v naší rodině více podivných nedorozumění.

Nebyla pak už snad jediná rodinná oslava, aby neskončila hádkou. A všude figurovala Janička. Dokonce mě vmanipulovala do stavu, že jsem si nějakou dobu myslela, že ji náš syn, takový hodný kluk, ubližuje.

Nebezpečná intrikánka

Dělala to rafinovaně. Nikdy neřekla nic rovnou do očí, ale zrežírovala to vždycky tak dokonale, aby si každý myslel přesně to, co chtěla. Trvalo nám rok, než jsme přišli na to, jak si s námi pohrává. Jaká ve skutečnosti je, se ukázalo ve chvíli, kdy se s ní náš Václav rozešel.

V tu chvíli ukázala svou skutečnou tvář. Pomlouvala nás všude. A nebylo vždy lehké dokázat, že si to vymyslela. Vždyť vypadala tak nevinně a mile. My byli ti, kdo jí ublížili, zradili a zneužili, Přitom to v duši byla nebezpečná ďáblice.

Inu, člověk nemá posuzovat podle vzhledu. To jsem díky Janičce pochopila.

Monika (67), Poděbrady