Dcera přiběhla domů celá vyděšená, že v lese viděla děsivé stvoření. Neváhali jsme a ihned jsme vyrazili se podívat. I náš pes se třásl strachy.

Když vzala naše Bára za kliku a vtrhla vytřeštěná dovnitř se psem, zrovna jsem vařila. Naše desetiletá dcera, byla na obvyklé procházce se psem. Vrátila se o půl hodiny dříve. Ze zadýchaných úst vycházel nejdříve hlásek, kterému jsme s manželem nerozuměli.

Konečně se mi podařilo uklidnit psa a poslouchat vyprávění Báry. Setkala se poblíž Mojžíšovy studánky, v labyrintu skal, s podivným stvořením.

Kde je?

Bylo obrovské, mělo na těle hustou srst a stálo na zadních. Mělo hlavu podobnou kanci se zahnutými tesáky. „Medvěd to nebyl, tati!“ – „Co by tu také dělal?“ odpověděl manžel a vstal od stolu. Zatímco já uklidňovala Báru, vzal můj muž kulovnici a zavolal pár chlapů.

Z hájovny jsme vyšli do bludiště skal najít to podivné stvoření, o kterém Barča vyprávěla. Pes, jakmile vycítil, že se má vrátit do těch míst, stočil ocas mezi zadní běhy, začal kňučet a motat se kolem mých nohou. Trvalo celou věčnost, než jsme ho konečně přinutili vyrazit s námi.

Bláznivý Francek

Náhle se Faban rozštěkal na celý les. Před námi vyšlo ze skal cosi velkého, chlupatého, stojící na dvou nohou. Chlapi zalícili na tvora, který vypadal děsivě. Na huňatém těle byla nasazena hlava obřího kance. Špičáky se kroutily jako věšáky na kabáty v naší předsíni.

Najednou hlava putovala dolů a my celí zkoprnělí hleděli na Francka Pivodu, kterému ve vesnici nikdo neřekl jinak než Bláznivý Francek. Smál se a poskakoval kolem nás.

„Mohli jsme tě, ty idiote, zabít!“ křičeli na něj chlapi a dál se o Bláznivého Francka nestarali.

Opustili jsme skály. Báře jsem všechno vysvětlili a ona se přestala bát chodit na procházky se psem. Francek sedával dál ve vsi na kašně a smál se na celé kolo. Pak najednou zmizel zase do skal. A opět děsil svým kostýmem turisty.

Asi za dva měsíce jsme se vydali do skal, zabavit Franckovi ten jeho děsivý kostým. Dlouho jsme ho nehledali, Faban nás zavedl úzkou uličkou mezi skalisky až k místu, kde Francek tábořil. Seděl o pár metrů dál ve skalní prohlubni jako na nějakém královském sedadle.

Kdo ho napadl?

Hlavu měl odkrytou a kančí maska s přestrojením leželi opodál. Všimli jsme si, že nohy měl ohlodané. Franckovy oči hleděly ve smrtelné hrůze kamsi vzhůru do korun borovic. Z jeho tváře, zohyzděné smrtelnou úzkostí, vyvěral vyděšený pohled.

Zakryla jsem Barče oči. Směrem od pahýlů Franckových nohou stoupaly směrem do skalního bludiště hluboké velké stopy, které jsme nedokázali přiřadit žádnému známému zvířeti v lese.

Petra (56), Liberecko