Věřit v zázraky je prý bláznovství. Já to ale zkusila a vyšlo to. Proto teď nic nevzdávám. A i kdyby se už další zázrak nekonal, jsem i tak vděčná osudu.

Zastavili jsme u divadla na parkovišti. Mirek mi pomáhá vystoupit z auta. Jsem celá roztřesená a nervózní. A jsem ještě hrozně slabá, ale tuto premiéru jsem si nechtěla nechat ujít. Za žádnou cenu ne.

Znám v tomto divadle každý kout, pracovala jsem tu mnoho let jako garderobiérka a mám tu i hodně přátel.

Tedy přátel, spíš je dobré říct známých. Někteří z nich se nezachovali právě nejlépe. Ale dnes uvidí, že jejich zlé pomluvy a katastrofické vize se nakonec nevyplnily. Při té myšlence jsem se rázem napřímila a vykročila pevným krokem s Mirkem ke vchodu. Představení může konečně začít.

Od první chvíle jsme věděli

Na ten den, kdy jsme se s Mirkem potkali, nikdy nezapomenu. Nakoukl ke mně do šatny a chtěl vědět, jak se dostane do účtárny. Naše pohledy se střetly a nemohly se od sebe dlouho odlepit.

Ucítila jsem ty pověstné motýlky a byla rázem úplně ztracená. Věděla jsem ovšem, že musím zabrzdit. Jednak jsem byla vdaná a měla malého syna a Mirek, náš nový dramaturg, byl o deset let mladší. Nedávala jsem tomu žádnou šanci. Ale zamilovaná, to jsem tedy byla.

Nešlo to jinak, srdce nepřemluvíš

Ukázalo se ale, že jsem se nezamilovala jenom já. Moji přítomnost stále častěji vyhledával i Mirek. V momentě, kdy se z nás stali milenci, jsem pochopila, že musím celou situaci řešit. Rozvedla jsem se a začala oficiálně žít s Mirkem. Tento náš krok vyvolal však velikou bouři nejen u mé rodiny.

„Spravedlivě pohoršeni“ byli i u nás v divadle. Drby a pomluvy se tu šířily jako na běžícím pásu. My dva s Mirkem jsme ale věděli, že patříme k sobě. Byli jsme dvě spřízněné duše.Jinak jsme prostě nemohli jednat. Milovali jsme se a byli doopravdy šťastní.

Krásných dvanáct let

Po nějakém čase se zdálo, že se vše nakonec uklidnilo. V práci přece jen náš vztah začali akceptovat, i když s drby samozřejmě nepřestali. Také moje rodina pochopila, že si svou lásku nenechám vymluvit.Můj syn dospěl a přestal se na mě zlobit. Dokonce i Mirkova dcera také nakonec pochopila, že musí náš vztah respektovat.

Byla jsem opravdu moc šťastná, protože jsem v Mirkovi skutečně potkala spřízněnou duši a rozuměla jsem si s ním jako s nikým jiným na světě. Ale moje štěstí netrvalo samozřejmě věčně.

Po dvanácti krásných letech přišlo náhlé vystřízlivění, které jsem vůbec nečekala a hrozně mě zaskočilo zcela nepřipravenou.

Mladá a vychytralá

Když mě na jedné společenské akci kolegyně upozornila na Moniku, mladou, ambiciózní novinářku, nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost. Zase si chce někdo rýpnout, pomyslela jsem si. To už je ale otřepaný vtip, který mě nebavilo poslouchat. Byla jsem si tehdy naší láskou naprosto jistá.

Netušila jsem proto, že mě kolegyně chtěla před tou ženskou doopravdy varovat. O dvacet let mladší slečny si totiž všiml i můj Mirek. Chvíli se to snažil tajit. Pak se mu to ale nedařilo a zareagoval naprosto nepochopitelně.

Bez sebemenšího vysvětlení se sebral a ode mne odešel. Nebyli jsme manželé, tak to šlo docela snadno.

Nechtělo se mi žít

Byl to pro mě takový šok, ze kterého jsem se nedokázala dlouho vůbec vzpamatovat. Měla jsem pár lidí, kteří se mě snažili podpořit, ale většina se jen bavila mým neštěstím. Neustále mi opakovali, že to říkali, že jednou „skočí“ po mladší.

Nelitovali mě, ale cítili zadostiučinění, že už to dávno věděli. Zklamání, zoufalství a samota byly opravdu k neunesení. A právě v té době jsem si objevila bulku v prsu. Brala jsem to jako jasný důkaz toho, že už žít nemá smysl, a k doktrovi jsem nešla.

Kolaps mě zachránil

Bylo mi čím dál tím hůř a já čekala na smrt. Ano, vážně jsem nechtěla už ani dýchat. Když jsem pak cestou z práce zkolabovala na ulici, dostala jsem se nedobrovolně v nemocnici. Tam mi zjistili, co mi je, a začali jednat. Můj syn mě přesvědčil, že se musím léčit, že mě tady on i vnoučata potřebují.

Dodalo mi to obrovkou sílu, že po letech se můj vztah se synem, který mi dlouho nemohl odpustit, že jsem rozbila naši rodinu, urovnal. Pochopila jsem, že mě nikdy jako mámu nepřestal mít rád. Ale pořád mi chyběl můj Mirek.

I když jsem věděla, že se před ním bez prsou nechci ani ukázat. Moc jsem si přála ho aspoň vidět.

Když mi bylo nejhůře

Moje léčba byla zdlouhavá, náročná a nejistá. A zrovna, když mi bylo nejhůř, se objevil u mé postele Mirek. Za všechno se omluvil. Prý s Monikou už dávno není, ale bál se a styděl se mi ozvat. Odvahu mu dodal až můj syn, který ho kontaktoval.

Opět jsem vzplála nekontrolovatelnou láskou a chtěla zase žít. Opravdu moc žít!

Nevzdáme to

Moje budoucnost je nejistá. Ale když se stal zázrak a Mirek se mi vrátil a já vím, že mě zase miluje, věřím, že budu žít. Před měsícem jsme se vzali a teď spolu jdeme, provázeni nevěřícími pohledy mých bývalých kolegů. Život je prostě krásný, i kdyby měl trvat jen těch několik okamžiků.

Vendula P. (61), jižní Morava