Když se člověk dostane do nesnází, může se v tu chvíli objevit nešťastná duše, která prožila v minulosti podobné trauma a neštěstí. A může mu pomoci…

Před osmnácti lety v zimě se mi přihodilo něco opravdu divného a záhadného, co jsem si dlouhou dobu nedokázala rozumem vysvětlit. Vydala jsem se tehdy za kamarádkou do jednoho menšího města na jižní Moravě.

Byly jsme domluvené, že u nich doma strávím celý víkend. Nevybrala jsem si však zrovna vhodnou dobu, protože u nich doma vládlo velké napětí. S manželem zrovna řešili neshody a já se dostala do bouřlivých vod.

Nakonec jsem se rozhodla přespat někde v hotelu nebo v penzionu. Magda mi to tehdy měla říct na rovinu, bývala bych si ušetřila cestu. Možná si ale myslela, že moje přítomnost něco zlepší. Kdoví?

Cesta nazdařbůh

Hned po příjezdu mi bylo jasné, že je u nich doma dusno. Jak jen to bylo možné, vypadla jsem a šla se projít po městě. Byl chmurný podzim, takže v tom počasí byly ulice skoro prázdné.

Přemýšlela jsem o tom, jak to asi kamarádka s manželem vyřeší, a nedívala se kolem.

Nebylo divu, že jsem zabloudila. Byla mi čím dál větší zima a pořád jsem navíc nevěděla, kde přespím. Stále žádný vhodný hotel na dohled. Měla jsem dojem, že se točím v začarovaném kruhu. Přemýšlela jsem, co si počnu, když se najednou přede mnou objevila postava.

Ztratila jsem se

Byl to muž, ale věk jsem nedokázala odhadnout, tvář měl zakrytou kloboukem a vysokým límcem dlouhého kabátu. Pro mě byl jedinou šancí. Když procházel mlčky kolem mě, chytila jsem ho za rukáv. A zeptala se ho, jestli by nevěděl, kde přespat.

Měl bledý obličej a modré vpadlé oči do důlků. Chvíli se na mě díval a mně z jeho pohledu mrazilo. Pak mě tiše vyzval, abych ho následovala, že mi ukáže cestu. Šla jsem za ním jako uhranutá. Najednou jsem se ocitla na náměstí.

Kývl mi rukou směrem k hotelu, který tam stál. Když jsem se po několika krocích ohlédla, už jsem toho muže nikde neviděla. Nakonec jsem vstoupila do hotelu, kde jsem se na recepci dala do řeči s paní, která tam měla službu. Vyprávěla jsem jí o svém podivném zážitku.

Tajemný přízrak

Recepční mi sdělila, že jsem asi potkala místního ducha, kterému tu pamětníci říkají Kališník. Byl to kněz církve bratrské, a to z dob Jana Ámose Komenského, Byl podobně jako učitel národů pronásledován katolíky, a ve zdejším kraji umrzl.

Nikdo z lidí mu prý nedokázal v mrazech a hrozném nečasu nabídnout přístřeší. Občas se tu jako přízrak objeví a pomůže těm, kteří se ocitli v nouzi jako byl kdysi on. Člověku, kterému je zima, má hlad a nemá střechu nad hlavou. Ubytovala jsem se v hotelu a dlouho do noci o tajemném knězi přemýšlela.

Blanka (67), Jihlava