Když se Matyáš narodil, hlídala jsem a pomáhala, aby mohla sestra pracovat. Sama jsem žádné děti neměla, a tak mi to nevadilo. Byla jsem ráda.

O rodiče jsme přišly hodně brzy. Zemřeli při autonehodě. Mně bylo třináct a Aničce sedm. Vychovávala nás babička, ta ale zemřela, když mi bylo devatenáct a už jsem se mohla o sestru postarat. Moc jsem jí milovala, byla jako moje dítě.

Když si našla přítele a otěhotněla, všechno jsem s ní prožívala. Nebyl to ale chlap do života a Aničku opustil. Zůstaly jsme samy dvě – s malým Matyáškem. Odešla jsem záhy po jeho narození na volnou nohu, aby se mohla sestra vrátit ke své práci. Já jsem jako zahradnice zvládala pracovat o víkendech nebo doma.

Do školky jsme ho tudíž nedaly a na základce jsem ho brala domů hned po škole, aby v družině nezvlčil. Doma měl navařeno a uklizený pokojík. To všechno jsem stihla udělat, než se vrátil domů. Sama sebe jsem tak pasovala na kuchařku, uklízečku i služku.

Vděčnost žádná?

Obíhala jsem totiž i svou sestru, když se vrátila domů ze zaměstnání. Se sestrou jsme samozřejmě chtěly, aby byl Matyáš hlavně šťastný. Anička ale byla pořád v práci a já na něho byla příliš měkká. Všechno jsem mu povolila a za zády sestry všechno uhlazovala.

Špatné známky i průšvihy. A že jich nebylo málo!

V sedmičce mu dokonce hrozila dvojka z chování. Dalo mi hodně práce, aby se nic sestra nedozvěděla. Když v šestnácti zbouchl spolužačku, zaplatila jsem potrat – a sestra zase nevěděla nic.

Z průmyslovky ho i tak ale vyhodili, protože chodil za školu, a tak skončil na učňáku.

V osmnácti se sbalil a odešel z domova do Prahy. Byly jsme z toho nešťastné. Hledala jsem ho, pátrala, až jsem ho nakonec našla v nějakém gay baru. Prosila jsem ho, aby se vrátil domů. Se zlou jsem se ale potázala.

Nechám si to pro sebe

Domů do rodné vísky se prý nikdy nevrátí. Tak jsme se sestrou zůstaly samy. Anička se už s odchodem Matyáše smířila, někdy mi vypráví, že si určitě pořídil v Praze rodinu a možná má i děti, já jsem jí totiž o jeho zaměření nikdy neřekla, abych ji nevystrašila. Nikdy ale nepřestanu doufat, že se k nám můj synovec jednou vrátí.

Blažena (53), Sušice