V mládí člověk nadělá spoustu hloupostí, jednou z nich bylo to, že jsem rozbila kamarádčin vztah. Toho kluka jsem totiž chtěla.
Jako mladá jsem měla skvělou kamarádku, o kterou jsem přišla. Už je tomu čtyřicet let, a mrzí mě to dodnes. Vždycky jsem si říkala, že si k sobě jednou najdeme cestu a všechno bude jako dříve.
Jenže v mém věku už člověk nemá na nic čekat. Naďa totiž před rokem zemřela. Když nám bylo sedmnáct, našla si přítele Pavla a já jí ho hrozně záviděla.
Kluk snů
Byl to v mých očích největší úžasňák a kluk snů. Když si jednou postěžovala, že mají problémy, chtěla jsem toho využít. Měla jsem totiž pocit, že si Naďa svého přítele nezaslouží. Ona měla vždycky všechno tak nějak zadarmo.
S Pavlem to nebylo jiné. Spadl jí rovnou do klína, a já jí ho nepřála. Naoko jsem samozřejmě dělala, jak jim ten vztah přeji. Každé setkání s nimi mi ale rvalo srdce. První dva roky jejich vztahu jsem moc nadějí neměla. Zdálo se, že jim to skvěle klape a já utřu nos.
Pak si ale Naďa začala na přítele stěžovat. „On je pořád pryč a já jsem sama. Nikam spolu nejdeme,“ fňukala. Pochopila jsem to jako svou velkou šanci a začala kout železo, dokud bylo žhavé.
Vymýšlela jsem si
„Tak ho kopni do zadku, máš na lepšího,“ hrála jsem to na ni. „Určitě kouká po jiné!“ A hned jsem si začala vymýšlet, jak pokukuje po jedné holce od nás z vesnice. Oči na ní může nechat. Ani jsem nečekala, zda padnou moje „postřehy“ na úrodnou půdu.
Stížnosti na Pavla se stupňovaly a po mém našeptávání začala Naďa zvažovat rozchod. Tak dlouho jsem do ní hučela, až mi jednoho dne zavolala, že se sbalila a vrátila se k mámě. „Díky, že jsi mě v tom nenechala,“ děkovala mi do telefonu. Já si ve stejnou chvíli mnula ruce a chystala se na lov Pavla.
Moc práce mi to nedalo. Jeden hovor a pozvání na pivo. A už jsme se drželi za ruce. Pavel mi rychle nabídl, abych se k němu nastěhovala. První dva měsíce bylo všechno zalité sluncem. Já si připadala jako královna.
Samozřejmě se to doneslo k Nadě a ta pochopila, o co mi ve skutečnosti šlo. Řekla mi, že tohle si kamarádky nedělají a naše přátelství tím skončilo. Mně to ale bylo jedno, já měla svého vysněného Pavla.
První neshody na sebe však nenechaly dlouho čekat. Pavel mě pořád držel doma. Kamkoli jsem šla, musela jsem mít jeho svolení. On sám nebyl často i doma několik dní, ale nikdy neřekl, kde je. Dokonce za mnou posílal svého kamaráda, aby kontroloval, jestli jsem u nás.
Ukázal se
Velice brzy už nebyl Pavel tím skvělým mužem. Urážel mě a dával mi najevo, jaká jsem nula. „Neuklidíš, neuvaříš a v posteli taky za nic nestojíš,“ řval na mě. Byla jsem jako ve vězení. Během roku se ze mě stala hromádka neštěstí. Nakonec mě zachránila moje sestra.
Přijela si pro mě, naložila mě do auta a odvezla k sobě domů. Rok jsem se z toho dostávala. Mrzí mě, že jsem v sobě nenašla odvahu vyhledat Naďu a říct jí, jak moc mě mrzí, co jsem udělala.
Pořád jsem čekala na příležitost, na nějaký třídní sraz, na to, že se někde náhodou potkáme – a nakonec bylo pozdě.
Eva (63), Plzeň
