S Petrem jsem se seznámila na jedné vesnické diskotéce. Do té doby jsem nevěřila v lásku na první pohled.
Okamžitě mi blesklo hlavou, že toho vysokého, pohledného kluka bych si jednou mohla vzít za manžela. Pohrávala jsem si s tou myšlenkou docela dlouho, až se mi objevil úsměv na tváři.
Nečekala jsem, že se ozve
On si toho hned všiml. Později mi přiznal, že se do mého úsměvu hned zamiloval. S Petrem jsme si tehdy vyměnili adresy. Moc jsem ani nečekala, že mi od něho přijde dopis, ale zmýlila jsem se. Napsal mi hned následující týden. Brzy jsem do jeho vesnice začala jezdit pravidelně, stejně tak jako on do Olomouce.
Svatbu jsme odvolali
Láska to byla oboustranná a nedokázala ji narušit ani dvouletá vojenská služba, kterou můj milovaný trávil na Slovensku. Vydržela jsem, počkala jsem na něho a bylo celkem přirozené, že jsme po jeho návratu do civilu začali plánovat svatbu. Měla to být velká veselka s mnoha hosty, na jakou se bude dlouho vzpomínat.
Ale zasáhl do toho, jak se říká, lidský faktor. Moji a Petrovi rodiče se nesmyslně pohádali, právě ohledně organizování naší svatby. To, co vypadalo jednoduše, se strašlivě zamotalo. Dopadlo to nakonec tak, že jsme raději svůj svatební den odvolali. Byl to takový rodinný skandál, zůstalo po něm trochu hořkosti.
Šťastní jsme byli i bez papíru
Nám dvěma s Petrem to nijak nevadilo, rádi jsme se měli i tak. A když jsem zanedlouho přišla do jiného stavu a všichni kolem by nás opět nejraději viděli na radnici, zasekli jsme se pro změnu my. Prostě jsme prohlásili, že na svoji lásku žádný úřední dokument nepotřebujeme.
Stali jsme se šťastnými rodiči syna Aleše, ale ani potom jsme se do svatební síně nehrnuli. Vůbec nám nechyběla. A i kdyby, už by to nebyla ta velká veselka, jak jsme kdysi plánovali. Ale mnohem komornější záležitost, vlastně jen pro nejbližší. A hlavně pro naše mámy, aby si to užily. Zádrhelem bylo, že by se zase naši rodiče mohli dostat do křížku.
Chtěla svatbu, táta se jí bál
Moje matka říkala, že bychom se měli vzít, než syn začne brát rozum a vyptávat se. Odvětila jsem jí, že dítě bere mámu jako mámu a tátu jako tátu a nezajímá ho, jestli jsou manželé, nebo ne. Navíc jsem nikdy nebyla velkou romantičkou. Krásné sny o bílých šatech mě příliš nevzrušovaly.
Matka nad tím vrtěla nevěřícně hlavou, táta už o nějaké svatbě nechtěl ani slyšet. Dobře si pamatoval, jak se tenkrát do krve hádali s Petrovými rodiči. A nechtěl si něco takového zopakovat. Koneckonců měl Petra rád, a chtěl se proto vyhnout i nebezpečí, že by mě opustil jen kvůli našim.
Dali jsme si slib
Svatbu jsme prostě nechali na čas, až se to bude hodit. Když ne, tak to přece nic neznamená. Milujeme se přece pořád i bez papíru. Nejblíže svatbě jsme byli, když jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Na rozdíl od prvního těhotenství se ale tentokrát jednalo o rizikové. I kdybychom se bývali konečně nechali zviklat, nedovolily by to zdravotní problémy.
Většinu času do porodu jsem totiž strávila ve vodorovné poloze v posteli. A takhle to šlo dál a dál. Měli jsme ještě další dvě děti, ale po tom třetím jsme si slíbili, že spolu zůstaneme, ať se děje, co se děje. Takový osobní slib pro nás měl větší váhu než jakékoliv „ano“ před svědky. Brali jsme ho smrtelně vážně.
Osudná sázka
Však jsme ho také dodrželi. Jsme spolu dodnes. Před dvěma lety se ale něco změnilo. Po třiceti letech vztahu jsme opravdu předstoupili před oddávajícího úředníka a stali se z nás konečně manželé. Mohla za to jedna prohraná sázka. Náš první syn Aleš se totiž oženil a čekal potomka, našeho prvního vnoučka, nebo vnučku.
To bylo právě předmětem sázky. Petr totiž neprozřetelně slíbil, že když to bude kluk, ožení se. Na ultrazvuku to bylo patrné celkem brzy, a protože já jsem při svém osudovém muži vždycky stála, měli jsme svatbu ještě dřív, než vnuk přišel na svět.
Iva B. (50), Olomouc
