Kdo by tušil, že z toho arogantního pejskaře se jednou vyklube můj muž. Život nás někdy zkrátka příjemně překvapí a jsem za to moc ráda!

Venčení mého psa Bobeše každé ráno byla už rutina. V půl sedmé jsme udělali standardní kolečko parkem, kde nebyla ani noha a potom mohl začít můj pracovní den. Den za dnem ubíhal stejně, až se jednou můj stereotyp přetrhl. Mohl za to ten pes, který se v parku začal motat okolo Bobeše.

Můj jezevčík pohodář si jako každé ráno vykračoval bez vodítka, když k němu přiběhl cizí pes a začal na něj štěkat. Bobeš nehnul ani brvou. Zato já jsem znejistila, široko daleko nebyl žádný pejskař, kterému by zvíře mohlo patřit. Když v tom se objevil nějaký muž, který se ke štěkajícímu stvoření hnal.

Arogantní člověk

„Držte si toho vašeho psa!“ okřikl mě nevrle, jako bychom snad já nebo Bobeš mohli za to, že on má nevychovaného psa. To je ale arogantní pitomec, pomyslela jsem si.

Bylo ale moc brzy ráno na to, abych se dohadovala s nějakým otrapou, tak jsem jen pokrčila rameny, připnula Bobešovi vodítko a vyrazila k domovu.

Ten den se v práci strašně vlekl, nemohla jsem se dočkat, až bude alespoň polední pauza. Dám si dobrý oběd v nedaleké jídelně a poté už se snad den přehoupne rychleji. Ale i můj tradiční oběd mi ten den někdo narušil.

Stála jsem si poklidně ve frontě, a když na mě přišla řada, předběhl mě muž, který hned začal pokladní diktovat svou objednávku. Hned jsem poznala, že je to ten arogantní člověk z rána. Tentokrát už jsem se neudržela a pustila se do něj.

„To už si ze mě děláte legraci,“ řekla jsem mu a rázně ho odeslala na konec fronty. Už ale bylo pozdě, pokladní mu podávala tác s jeho objednávkou. Podíval se na mě a s omluvným výrazem ve tváři prohlásil, že si fronty nevšiml. O pár minut později už jsme obědvali každý na své straně jídelny.

Několikrát jsme se ale střetli pohledem. Musím se ale přiznat, že můj pohled nebyl právě přívětivý, ten člověk mi šíleně lezl na nervy a vadila mě ta jistá arogance, která z něj vyzařovala.

Druhý den ráno, jsme se s Bobešem opět ploužili vylidněným parkem, tak úplně vylidněný ale nebyl.

Opravdu dobré ráno!

„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou, otočila jsem se, a tam stál ten arogantní muž i se svým psem. „Doufal jsem, že vás tu potkám,“ začal s tím, že by se mi rád za včerejšek omluvil. Nechtěla jsem ho poslouchat, ale s každým dalším jeho slovem se můj názor měnil.

A tak mluvil a mluvil, až mě nakonec dočista ukecal. Od té doby jsme každé ráno naše pejsky venčili společně a v práci spolu obědvali. Už je to spousta let a z arogantního pana pejskaře je dodnes můj milující manžel.

Kamila (66), Kolín