Nezkoušela jsem žádná kouzla. Jen jsem se jí zadívala do očí a předpověděla budoucnost. To jí stačilo, aby nechala vnučku na pokoji.
Pravidelná vycházka s vnučkou Nikolkou se nepovedla. Místo nadšeného štěbetání a vyprávění, co se v její dosud milované škole událo, jsem si vyslechla sáhodlouhou litanii, která mi vehnala do očí slzy lítosti. To, když mi vnučka sdělila, co musí všechno od třídní učitelky snášet.
Zažívala těžké časy
Nikolka chodila do třetí třídy a byla to taková malá treperenda. O všechno měla zájem, všechno komentovala, všeho si všimla. I třeba toho, že její spolužačka na tom není dobře.
„Nenosí svačiny a je dost chatrně oblečená,“ líčila a hned zjišťovala, jak by mohla té holčičce pomoct, aniž by ji nějak urazila.
Poradila jsem jí, aby se domluvila s paní učitelkou. To jsem tomu ale dala! Ale kdo to mohl tušit? Moje rada totiž nepadla na úrodnou půdu. Učitelka moji vnučku nejen málem vyhodila ze dveří sborovny, ale potom ji před celou třídou zesměšnila!
Byla to hysterická osoba
Prý je drbna a žalobnice. Děti se Nikoly zastaly, měly ji rády, ale přesto musela vnučka zažít velkou potupu. A holčička, o kterou se zajímala, také. Měla jsem vztek. Bylo to nehorázné! Takhle se chovat k dětem!
S dcerou jsem to řešit nemohla, měla dost jiných starostí. V práci i se zdravím.
Nechtěla jsem, aby se trápila ještě kvůli škole. Ani vnučka o nějaké mojí intervenci samozřejmě nechtěla ani slyšet. Prý by měla jen další ostudu, že je mazánek! Rozhodla jsem se na učitelku číhat před školou. Podle Nikolčina popisu jsem ji poznala hned.
Vlasy s několika barevnými pruhy a obrovské kruhy v uších. Nápadně červený kostým a nehty dlouhé, že by se člověk lekl.
Ostrý pohled do očí
Na rohu ulice jsem ji oslovila. Hned věděla, o co mi jde. Než stačila něco říct, zadívala jsem se jí zblízka do očí. „Víte, mám po svojí prababičce zvláštní dar. Vidím vaši budoucnost. Není hezká! Nikdo vás doma nečeká, nikdo nemiluje.
Žáci vás nenávidí a z vás je zapšklá stará baba!“ Byl to ode mě bláznivé předpokládat, že se mi nevysměje, ale ta paní asi nebyla v dobré kondici.
Čarování mělo úspěch
Začala mrkat, a dokonce i vzlykat. Ne lítostivě, spíš hystericky, pokud mohu soudit. Potom se zhluboka nadechla, zakřičela jako nějaký pták – tipla bych to na straku, ta taky pěkně skřípe, a utíkala ode mě pryč, jako by jí za patami hořelo.
Zmocnily se mě obavy, zda jsem to svoje představení trochu nepřehnala. Uklidnila mě až vnučka. „Babi, víš, že se paní učitelka změnila? Je na nás hodná!“ řekla mi Nikolka hned druhý den na pravidelné vycházce. Že by moje čáry máry přece jen měly nějaký účinek?
Mirka N. (62), Ostrava
