Když jsem odpustila nevěru a přijala žádost o ruku, ještě jsem netušila, jaká to byla chyba. Také mě to poučilo pro celý můj budoucí život!
Odjakživa jsem si myslela, že žena vycítí, když je jí muž nevěrný. Jinak tomu nebylo ani u nás doma. Když se Vláďa začal vracet pozdě domů, skrýval telefon a na záchodě trávil podezřele mnoho času, na střevní potíže jsem to opravdu netipovala.
Když usnul, vlezla jsem mu do telefonu. V tu chvíli jsem málem omdlela. I když to člověk čeká, dost připravený na zradu není nikdy. Vždy doufá, že se plete!
Rozchodu jsem se bála
„Vztah už nám nefunguje.“ „Jsi úplně jiná, než je Jana.“ Nebo také: „Chvíle s tebou jsou to nejhezčí, co jsem zažil.“ Jeho zprávy mě zraňovaly. Já v nich samozřejmě figurovala jako obtížný hmyz.
I když jsem odhalila pravdu, neměla jsem odvahu se s ním rozejít a přiznat, že jsem mu projela zprávy. Po jednom večeru ve vinotéce jsem to ale Vláďovi, posilněna alkoholem, vysypala úplně všechno. „Tys mi lhal!“ křičela jsem na něj.
To jsem nečekala
Hádka vyeskalovala do takových rozměrů, že na nás přišli zazvonit sousedi s vyčítavým pohledem, zda bychom se nemohli trochu uklidnit. Už ani nevím, čím vším jsem hodila. Přítel mě podvedl s mojí kamarádkou z vysoké školy Zorou.
Nádhernou ženskou, která nikdy neměla o chlapy nouzi. V takové chvíli jde rozum stranou. Alespoň u mě. Nevím, proč jsem ho hned neopustila, když to evidentně nebyl jen sex! Trvalo mnoho týdnů, než jsme si Vláďovu nevěru vyříkali a rozhodli se, že to zkusíme znovu.
Nezůstalo to bez následků
„Uvědomil jsem si, že tě nechci ztratit,“ řekl mi. „Vezmeš si mě?“ věděl, jak na mě. Pookřála jsem. Vždy jsem po svatbě toužila a Vláďa se dušoval, že to není nic pro něj. Bylo to gesto, kterým se mě snažil udobřit. Úspěšně. „Ano,“ odvětila jsem. Jeden den, pamatuji si to, jako by to bylo včera, u nás zazvonila Zora.
Jedna věta stačila k tomu, abych rozpoznala, jak obrovská zkouška vztahu nás s Vláďou čeká. „Jsem těhotná,“ oznámila s klidem. Nebylo však už co řešit, byla v šestém měsíci. „Proč s tím jdeš teď? Bůh ví, jestli je to vůbec moje,“ řval na ni Vláďa.
Nebylo ale cesty zpět
Zora prostě dítě chtěla, proto nepřišla dřív. To bylo i její vysvětlení. Pro mě to znamenalo, že tu už navždy bude připomínka Vláďova uklouznutí. A s tím jsem neuměla žít. Zkoušela jsem to ještě rok poté, co se malý Kája narodil.
Vladimír si ho však začal brát na víkendy a pro mě to byla připomínka, jak hluboce mě ranil. Pak už jsem věděla, že to nevydržím, že musím pryč. „Nevzdávej to,“ miluju tě.
Prosil
„Tolik jsme toho zvládli,“ prosil mě Vladimír. Touha utéct a začít jinde znovu byla silnější. Odešla jsem, našla si malý byteček a konečně začala volně dýchat. Pak jsem se dozvěděla, že Vladimír se dal se Zorou zase dohromady a syna vychovávají společně. O to jí ostatně od počátku šlo.
„Jen ať si toho nevěrníka nechá, však jí to vrátí!“ řekla jsem si a měla pravdu. Jejich vztah nevydržel ani dva roky a Vladimír si narazil zase mladší. Já si namísto toho už dala pozor a vybrala jsem si pečlivě hodného muže, se kterým jsem právě třicet let!
Jana S. (59), Havířov
