Když už jsem se smířila s tím, že děti nikdy mít nebudu, objevila se Anička a celý můj život dostal jiné obrátky. Jsem za to velmi vděčná.

Honzík přináší misky se salátem a cítím, jak si přitom připadá strašně dospěle a důležitě. Krabatí čelíčko a je vážný, aby si dodal na důstojnosti. Musím se v duchu smát. Oslava jeho jedenáctých narozenin je sice skromná, ale o to víc si ji všichni užíváme.

Má tu své tři nejlepší kamarády ze školy, Evičku a samozřejmě tetu Ančí, jak říká mé kamarádce, které za toto všechno vděčím. Bez ní by nic z toho nebylo. A možná bych už nebyla ani já.

Svět byl tak krásný

Narodila jsem se s těžkou oční vadou a od samého začátku bylo jasné, že jednou definitivně oslepnu. To já ale zpočátku samozřejmě vůbec nevěděla. Na světě se mi moc líbilo a své potíže se zrakem jsem si vůbec nepřipouštěla.

Ráda jsem malovala, hrála si s barvami a pastelkami. Snila jsem o tom, že jednou budu slavná malířka.

Brzy jsem ale zjistila, jak věci kolem sebe začínám vidět méně zřetelně. Moji rodiče se snažili připravit mě na to, co mě nemine, co nejlépe. Přes veškerou jejich péči a lásku jsem si ale neuměla život „bez očí“ vůbec představit.

Skok do života byl drsný

Chodila jsem do školy, naučila se slepecké písmo, odmaturovala a pomalu se smiřovala se svým osudem. Když jsem udělala přijímací zkoušky na vysokou, vjel do mě nový život. Najednou jsem měla pocit, že všechno na světě dokážu. Byla jsem plná plánů a optimismu. Věřila jsem, že všechno bude v životě dobré.

A to i přesto, že jsem právě tehdy definitivně o zrak přišla. Ponořila jsem se sice do tmy, ale svět kolem sebe jsem přece důvěrně znala. Nebylo to tak zlé. Zvládla jsem to a dala se s chutí do studia.

Místo malování jsem si kreslila své představy v hlavě, tak, jak jsem si život pamatovala. Ale život bez očí byl přece jen dost náročný a já začínala o sobě pochybovat.

Byl velice milý a hodný

Pavla jsem poznala ještě během studií. Byl také zrakově postižený, ale ještě částečně viděl. Byli jsme si od samého začátku velice blízcí. Dobře jsme si rozuměli a měli se moc rádi. I když jsem Pavla nemohla vidět, znala jsem ho do posledního detailu.

Byla jsem tehdy opravdu šťastná a dost zamilovaná. I když jsem měla dost kamarádů, toužila jsem po opravdovém partnerství, po rodině. Rozhodli jsme se proto, že po mé promoci se co nejdříve vezmeme.

Sice jsme plánovali svatbu, ale o společné budoucnosti jsme toho moc nenamluvili. Vytkla mi to tehdy i moje maminka, která mi kladla na srdce, ať si ještě před svatbou promluvíme o všech rizicích našeho svazku. Neudělali jsme to.

Maminka mi odešla

Maminka byla vždy moje životní kotva a jistota. Nechápala jsem ale, proč se najednou tak o mě bojí. i když se o mě starala celý život. Teď jsem to musela už zvládnout sama. Už na svatbě mi maminka připadala nějak přepadlá. Teprve ale po čase mi konečně řekla pravdu, že je nemocná.

Statečně bojovala s rakovinou. Nechtěla umřít, chtěla být se mnou, aby mi mohla pomáhat tak, jak to dělala celý život. Bohužel nemoc byla silnější než ona. Byla to pro mě hrozná rána. A pro mého otce také. Ten jakoby úplně přestal mít vůli k životu. Začala jsem mít strach i o něj.

Osudové setkání

Bylo to několik dní před Vánoci. Na ulici byla dost ošklivá ledovka a já se se svou slepeckou holí plížila podél domů a čekala, kdy i s tou nákupní taškou upadnu. A tehdy se mně paní s velmi příjemným hlasem nabídla, že mi pomůže.

Vzala nákup a mně dělala záchranu až k mému domu. Tak jsem poznala Ančí. Bydlela nedaleko nás a byla čerstvě rozvedená. Měla rok a půl starou holčičku. Nabídla se, že mi ráda kdykoli pomůže, pokud budu něco potřebovat, a pozvala mě k sobě na kávu.

Dobrá kamarádka

Brzy se z nás staly dobré přítelkyně. Často jsem se tak potkávala nejen s Ančí, ale i s její roztomilou dcerou Evičkou a začaly na mě padat nehezké chmury. Uvědomila jsem si, jak moc toužím po dítěti a jak se to v sobě snažím marně popřít. Můj muž byl totiž proti.

Bál se, že s naším postižením ani při nejlepší vůli dítě vychovávat nezvládneme. Byla to jediná oblast, ve které jsme se spolu neshodli. Jenže bylo to dost žhavé téma, které nás pomalu, ale jistě začalo odcizovat.

Co budu dělat?

A zrovna v té nejnevhodnější době jsem otěhotněla. Manžel byl okamžitě proti a chtěl, abych šla na potrat. Bylo mi už čtyřicet a celý život jsem po dítěti toužila. Už dávno jsem věděla, že nebezpečí, že by bylo dítě slepé jako já, je minimální.

Strach jsem měla ale z toho, jak dítě zvládnu. Ančí, která měla z mého těhotenství velkou radost, mě ubezpečila, že vše zvládnu a že mi bude pomáhat.

Když se chce, jde to

A tak se mi narodil Honzíček. Manžel s námi vydržel dva roky. Pak to ale vzdal, a já už mu to dávno nevyčítám. Navštěvuje syna pravidelně a vím, že je nyní rád, že je Honzík na světě.

Díky úžasné Aničce jsem první měsíce a roky s miminkem zvládla bez větších potíží.

Dnes už je Honzíček docela velký chlap a pomáhá mi sám. Jsem ráda, že jsem tenkrát nepodlehla tlaku manžela. Být matkou je vážně velké štěstí.

Romana P. (51), Liberec