Ten portrét si koupila babička, protože ji okouzlil. Všimla jsem si, že žena v obraze v noci ožívá. A cosi šeptá. Chtěla zpátky do svého domu.
Moje babička Miluška si jednou koupila obraz od pouličního malíře. Malíř zvěčnil tvář ženy, která se mu opakovaně zjevovala ve snech. Věřil, že je to žena, kterou jednoho dne potká. To vyprávěl babičce, která si nadšeně obraz koupila.
V noci mě probudila
Rozhodla se, že ho pověsí do pokoje pro návštěvy. Uběhl nějaký čas a babička volala, jestli bych u nich pár dní nepřespala. Večer jsme si spolu daly víno a hrály karty. Po celém pracovním týdnu na mě brzy padla únava, tak jsem šla spát brzy.
Když jsem si lehla do postele, všimla jsem si, že přímo proti posteli je ten obraz, co si babička koupila. Chvíli jsem se na něj dívala a měla pocit, že mě oči té ženy pozorují. Otočila jsem se proto na bok a usnula.
Kolem třetí hodiny ráno jsem se probudila. Oči té ženy svítily. V tom jsem uslyšela tichý hlas. Měla jsem pocit, že vychází z toho obrazu. Když jsem se k plátnu přiblížila, světlo v očích vyhaslo a byl najednou úplný klid.
Odnesl si ho domů
Hned ráno jsem to řekla babičce. Spráskla ruce údivem: „Ta žena žije. To musíme říct tomu malíři.“ Druhou noc se dělo to samé. A opět kolem třetí hodiny. Babička další den vyhledala malíře. Když mu říkala, co se s obrazem děje, nedivil se.
„Já jsem vám trochu lhal. To je moje žena, která před rokem zemřela. Kdybych vám to řekl, asi byste si obraz nekoupila.“ Všichni jsme se shodli na tom, že jeho manželka dále žije prostřednictvím obrazu. Malíř si nakonec vzal svou ženu domů, aby byla ve svém prostředí. Už se nikdy znovu neoženil.
Lenka (62), Písek
