Dlouholetý přítel Jiří sice nebyl vzor ctností, ale zvykla jsem si a jeho občasné nevěry mu tolerovala. Když mi ho ale jeho milenka chtěla ukrást, musela jsem zasáhnout!

Se současným přítelem jsem se znala už za trvání svého dost nevydařeného manželství. Tvrdit o bývalém muži, že byl lenoch a pijan, by bylo značně mírné a pro něho lichotivé. Ve skutečnosti to byl odporný opilec, který nešel pro ránu daleko.

Dětí se nikdy nedotknul, ale mě, v posledních letech před rozvodem, mlátil čím dál častěji.

Syn měl pravdu

Až když mi dospělý syn promluvil do duše, uznala jsem, že má pravdu. Proč s takovým člověkem marním čas? Vlastně jsem ani nevěděla. Rozvod byl snadný. Nic jsme neměli a děti byly dávno z domu. S přítelem nám to klapalo celkem dobře.

Jen ta jeho svoboda byla tabu. Prostě šel občas na zálety a já se nesměla na nic ptát.

Nevěry jsem tolerovala

Zpočátku mě to dost štvalo. Koho taky ne! Ale potom jsem si zvykla. Každý má přece něco! Dokázala jsem si vážit, že mi dával peníze a choval se ke mně hezky. Poprvé v životě jsem s ním byla na pořádné dovolené a jezdila si autem na výlety.

Nic nóbl, ale i tak to byl velký posun v mém doteď dost ubohém životě. „Stejně ti ho časem přebere nějaká mladší,“ krčila rameny kamarádka, která pracovala vedle mě na lince. Pracovaly jsme od nevidím do nevidím, jen s malinkou pauzou na oběd.

Oblečené v bílých mundúrech jako nějací kosmonauti, protože v hale nesměla být žádná prašnost.

Nelidské podmínky ale byly vykoupené celkem vysokým výdělkem. Tak to už člověku stálo za to něco vydržet. Na konci jsme se osprchovaly a vzájemně načesaly. Domů jsme odcházely hezčí, než kdybychom byly v nějakém salónu krásy.

Kamarádka mi asi záviděla

Kamarádčina skepse mě dost dráždila. Občas jsem si nebyla jistá, zda mi jen nezávidí chlapa, ale občas jsem jí v duchu dávala za pravdu. Co když… Doma jsem potom vždycky prohledala přítelův telefon a taky aktovku.

Byl totiž úředník a dost si na tom zakládal, že do práce chodí, na rozdíl ode mě, jen s aktovkou a v obleku. To já pěkně v riflích a taškou jídla, abych zbytečně neutrácela za svačinky.

Tentokrát jsem ke svému rozhořčení našla nějaké textové zprávy, které nemohly nikoho nechat na pochybách.

Byly od milenky! „Miláčku, kam zítra půjdeme?“ zněl text a já cítila, jak mi stoupá tlak do závratných výšin. Bála jsem se, že zůstanu sama! Celé odpoledne jsem postávala před tím jeho úřadem, ale nic podezřelého jsem nezahlédla.

Pravda byla krutá

Až v noci, když jsem mu opět prohlížela mobil, mě napadlo, že onou milenkou

musí být jeho spolupracovnice. Informace mi poskytla švagrová té mojí kamarádky. Pracovala na úřadu coby uklízečka, a ty přece vědí úplně všechno! A taky že ano!

„Ten tvůj přítel si začal s kolegyní přímo na patře. Je to nějaká Marcela. Moc hezká ženská. Rozvedená a bezdětná. Scházejí se v zasedačce.

Nedávno se na ně nemohl dobouchat ani náměstek a Jiří musel na kobereček,“ líčila nadšeně kamarádka, jako by ji moje neštěstí těšilo.

Udělalo se mi zle. Pravda je vždycky horší než nějaké tušení. „Určitě mě kvůli ní opustí!“ opakovala jsem si stále dokola. Nikdy by mě nenapadlo, že ve svém věku budu muset bojovat jako nějaká zamilovaná adolescentka!

Bylo mi jí líto

Než jsem stačila zaťukat na dveře Jiřího kanceláře, vyplula z nich nějaká blondýnka. Byla to určitě ona! Měla snad jen metr padesát, víc určitě ne. Se svými skoro sto osmdesáti centimetry jsem si vedle ní připadala jako obr. Pohlédla jsem jí bojovně do očí.

„Tak paní. Teď si na vás půjdu stěžovat.

V pracovní době mi tady svádíte mého přítele. A to máte úřední den!“ řekla jsem jí hlasitě a výhrůžně. Zrudla. Dokonce se trochu zapotácela. Pomyslela jsem si, že asi dostane infarkt. „Prosím, neříkejte to na mě.

Nemohu si dovolit přijít o práci!“ rozplakala se zoufale a mně jí začalo být líto.

Obě jsme se dohodly

Chápala jsem, že ani ona nechtěla být sama a někoho zoufale hledala. Ale proč by to měl být můj Jiří? Domluvily jsme se. Ona nechá mého přítele na pokoji a já proti ní nic nepodniknu. Obě jsme svůj slib dodržely. Jen mého Jiřího se naše dohoda dotkla. Trucoval a vyhrožoval, že se ode mě odstěhuje!

Možná bude svatba

Sebrala jsem veškerou odvahu a sbalila mu kufr. Jen jeden, pro jistotu. Aby ho přece jen nenapadlo odejít. Moje malá lest zabrala. Uvěřil, že se dokážu obejít i bez něho. Asi dostal také strach a požádal mě o ruku! Ještě nevím, zda kývnu.

Stačila by mi jen hezká dovolená s mým milovaným Jiřím! Přítelem, kterého jsem si musela vybojovat.

Alice B. (61), Liberec