S kamarádkou jsem odjela na pár dní k její pratetě, abych si odpočinula. Místo vytouženého klidu na mě ale čekala nezapomenutelná hrůza.

S kamarádkou Marcelou jsme před několika měsíci jely na statek její pratety. Ta už je velmi stará a kamarádka si myslí, že věkem začíná bláznit. Tvrdí totiž, že se jí po domě toulá nějaký cizí muž. O tom, že je to skutečně pravda, jsem měla šanci se přesvědčit na vlastní oči.

Dovolená jako na zavolanou

Když mi Marcela loni na podzim nabídla, abych s ní jela na statek její pratety, který má na severní Moravě, byla jsem ráda. Věděla jsem, že se jedná o příjemné romantické místo v přírodě, kde bude klid.

A vzhledem k tomu, že jsem v práci neměla dovolenou ani nepamatuji, přišlo mi to jako dobrý nápad odjet z města do přírody, kde si trochu odpočinu, setřesu ze sebe stres a načerpám nové síly.

Varování předem

Kamarádka za svou pratetou Evou jezdila pravidelně každé léto. Evě táhne na devadesát, špatně chodí a je velmi osamělá. I z tohoto důvodu se mi ten nápad tak líbil – potěšit starého člověka trochou lidské přítomnosti.

Marcela mi už pár dní předem naznačovala, že má pocit, že prateta začíná na stará kolena bláznit.

„Loni mi třeba tvrdila, že se jí po domě prochází nějaký muž. Což je hloupost, bydlí sama. Tak ji, prosím tě, omluv, kdyby měla divné řeči, je prostě stará,“ prosila mě kamarádka.

Já jsem jí na to samozřejmě kývla a řekla, aby si nedělala žádné starosti, že tomu rozumím.

Nabádala mě k opatrnosti

Eva mi nabídla menší pokoj v podkroví, který se mi zamlouval. Byl provoněný dřevem a krásně do něj svítilo slunce. „Buď tam opatrná, holčičko,“ mrkla na mě prateta u stolu. „Teto, nestraš ji.

V tom patře se nic neděje, to je jen tvůj výmysl,“ pustila se do ní Marcela. Eva si jen povzdechla, pokorně sklopila hlavu a zmlkla.

Šouravé kroky na chodbě

První noc jsem spala jako špalek. V domě panoval naprostý klid. Druhá noc už tak pohodová nebyla. V jednu chvíli mě vzbudil zvuk připomínající šoupání nohou. Když jsem se do něj pozorněji zaposlouchala, připomínalo to chůzi staré tety.

„Jak se dostala do poschodí, když sotva chodí?“ podivila jsem se. Jistý strach jsem měla, ale nebránil mi v tom, abych se zvedla z postele a šla se podívat za dveře. Pomaličku jsem je otevřela a vystrčila ven hlavu. Za roh akorát zacházela nějaká postava.

Starý muž o holi

„Evo? To jste vy?“ špitla jsem opatrně. Odpovědí mi bylo absolutní ticho. Vyšla jsem z pokoje a vyrazila za postavou. „Evo?“ volala jsem potichu. Jenže to nebyla Eva. Přede mnou se šourala stará mužská postava. Byla shrbená a opírala se o hůl. „Kdo jste?“ vyjekla jsem vystrašeně.

Muž se na mě otočil a gestem ruky na mě udělal „Pssst!“. Na nic jsem nečekala a začala jsem křičet. „Marcelo! Marcelo! Někdo tu je!“ Otočila jsem se a utíkala do Marcelina pokoje. „Co tady řveš?“ sedla si rozespale na postel. „Na chodbě je nějaký stařec! Vylez, dělej,“ hnala jsem ji z postele.

Po nikom nikde ani stopy

Marcela se rozmrzele zvedla a pak jsme společně doběhly k místu, kde předtím muž stál. Teď už tam ale nebyl. „Ty už taky blázníš, co? Jdu spát,“ zamumlala kamarádka a odešla.

Přepadla mě zvědavost

Vrátila jsem se do svého pokoje a lehla si znovu do postele. Až do rána jsem už ale oka nezamhouřila. Teta na mně hned ráno u snídaně poznala, že jsem něco viděla. Přikývla jsem.

„Máte pravdu, někdo vám chodí po domě,“ zašeptala jsem tak, aby to Marcela neslyšela.

„Je to nějaký muž,“ pokračovala jsem. Evě se změnil výraz v podivné nadšení. „Vy víte, kdo to je?“ zajímalo mě. „Možná,“ odpověděla teta záhadně. „Něco se říká. Přijď odpoledne za mnou do pokoje, prozradím ti víc,“ zašeptala.

Odehrálo se zde neštěstí

Odpoledne, když šla Marcela do města, jsem zaklepala tetě na dveře. Nedočkavě mě pustila dovnitř. „Posaď se, děvče,“ nabídla mi. „V tomto domě kdysi bydlela rodina se dvěma dětmi. Společně s nimi tu žil i nějaký děda.

Strašně mu vadily ty děti, a tak spřádal plány, jak se jich zbavit,“ začala své vyprávění Eva.

„Pronásledoval je domem, aby je někam zavřel. Byl velmi zlý,“ pokračovala. „Ta děcka z něj měla srandu a pořád mu utíkala. Jednou mu rozbila drahou vázu. To ho velmi rozčílilo. Neovládl se a obě děti holí umlátil,“ dodala a mně běhal mráz po zádech.

Má pro strach uděláno

Pohledem jsem ji vybídla, aby pokračovala. „I když se tomu těžko věří, od té doby tady ten muž straší. Chodí domem a hledá ty děti,“ ukončila svoje vyprávění. Nevím, zda je ta historka pravdivá, ale vím, co jsem té noci na chodbě viděla.

Každopádně jsem byla ráda, když jsme s Marcelou následující den odjely, a už nikdy se tam vrátit nehodlám. A Eva? Ta má můj obdiv, že v tom domě dál sama bydlí. Já bych to ze samého strachu nedokázala a už dávno bych se odstěhovala pryč.

Jitka R. (53), Olomouc