Věřila jsem, že i po smrti mi dává můj děda určitá znamení. Přítel mi nevěřil. Pak se ale stalo něco, co ho přesvědčilo, že mám pravdu.

Vždycky jsem věřila v nadpřirozeno. Nikdo mi nenamluví, že mezi nebem a zemí nic není. Ráda se soustředím na energie a medituji. Komunikuji s anděly a vnímám, když mi ukazují magická čísla.

To jsou momenty, kdy ve svém životě zaregistrujete opakující se čísla, která mají skrytý význam.

Byl vždy mojí oporou

Když mi bylo jednatřicet let, zemřel mi děda Miloš. Byl pro mě velmi důležitý, prakticky mi nahrazoval otce. Táta totiž zemřel, když jsem byla ještě malá, a neměla jsem ani žádného staršího bratra či bratrance, se kterým bych mohla sdílet své starosti. Blízká rodina pro mě byla velmi důležitá.

Mluvila jsem k němu

Od dědovy smrti jsem každý večer usínala s rozmluvou. Někdy v hlavě, jindy nahlas. Vždy jsem se s dědou radila o svých problémech a věřila, že mi dá znamení. Manžel Jakub se mi za to smál. Je dost racionální a svět nadpřirozena mu nic neříká. Pak se však stalo něco, co ho přesvědčilo o opaku.

Postava na silnici

Před několika lety jsme jeli v létě do Itálie. Manžel se rozhodl, že to vezme přes Rakousko. Nevím proč, ale měla jsem špatný pocit, a tak jsem ho prosila, ať se ještě podívá na alternativní trasu. Neposlouchal mě. Jeli jsme tedy cestou, kterou vymyslel manžel.

Byla už tma a vypadalo to, že pojedeme dlouho do noci, než dorazíme do cíle. Když jsme se řítili mezi vesničkami, Jakub náhle prudce zabrzdil. „Co děláš?“ vykřikla jsem vyděšeně. „Někdo tam stál,“ zašeptal. „Kde? Nikoho nevidím,“ rozhlížela jsem se.

Unikli jsme srážce

Vystoupili jsme z auta a šli se po tom člověku podívat. Byla to úzká silnice, sotva pro jedno auto, hustě lemovaná domy. Došli jsme pár metrů před auto a v tu chvíli jsme to uviděli. Přímo před námi byly na silnici zaparkované dva automobily.

Nebyly osvětlené a světla našeho auta na ně ještě nedosáhla, protože stály mírně za zatáčkou. Kdyby manžel nezpomalil, tvrdě bychom do nich narazili.

Chrání nás shora

„Koho jsi viděl?“ otočila jsem se na Jakuba a už jsem věděla, kam otázkou směřuji. Byla jsem totiž přesvědčená, že nás zachránil děda. „Máš někde fotku dědy? Skoro bych řekl, že to byl on,“ prohlásil tiše manžel.

Na dovolené jsem ji neměla, ale doma, když jsem mu ji ukázala, jsme se shodli, že to byl on, kdo nás varoval.

Kdyby se nezjevil uprostřed silnice, plnou rychlostí bychom narazili do těch aut.

Nevím, zda bychom to přežili nebo bychom skončili se zlomeninami, ale opět se mi potvrdilo, že pokud nepřerušíme komunikaci se zemřelými, mohou nám pomoci, když se ocitneme v nebezpečí.

Marcela S. (52), Přerov