Vždy jsem si myslela, že spolu s manželem žijeme hezký život. Měli jsme vlastní bydlení, děti, ale nikdy jsem si nemyslela, že by naše manželství mohlo skončit. Ale skončilo, a tragicky!

Je to právě rok, co u našich dveří zazvonila policie. Napřed jsem se lekla, že se něco stalo jednomu z našich kluků. „Nebo že by něco provedli oni? Rošťáci to jsou…“ Ale to, co mi přišli říci, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu…

Jak to teď řeknu dětem?

„Váš manžel spáchal na vaší chatě sebevraždu,“ sdělili mi a já zůstala stát jako opařená. „To si mě asi s někým spletli,“ bylo první, co mi blesklo hlavou. „Můžeme dál?“ zeptali se a vstoupili do předsíně. Tam mi popsali, jak mého Martina našel náš soused.

Nakonec mi předali dopis na rozloučenou a poprosili mě, abych se za nimi další den zastavila.

Něco bylo špatně

S Martinem jsme spolu žili přes dvacet let. To, že s někým žijete tak dlouho, jako já s Martinem, evidentně neznamená, že o něm víte všechno. Nenapadlo mě, že je něco špatně, dokonce jsem ani nikdy neměla pocit či podezření, že by mě podváděl.

Zkrátka jsem byla na naše manželství pyšná a říkala jsem si, jaké mám štěstí! Vůbec jsem nepoznala, že má ještě někoho. Zcela mi unikalo, že vede dvojí život. Dokonce neměl děti jen se mnou, ale měl ještě s jednou ženou dítě další.

Samozřejmě to bylo tak fyzicky, logisticky, a především finančně náročné, že se zadlužil. Když už toho na něj bylo moc, sáhl si na život. Musela jsem se v jednu chvíli poprat hned s několikanásobnou bolestí.

Šetřil na nás

Vlastně toto vše jsem se dozvěděla až právě z onoho dopisu na rozloučenou. Martin se do všeho tak zamotal, že už nebylo cesty zpět! Zvolil si, z mého hlediska, velmi zbabělé řešení. Odešel si a mně tu nechal trápení, děti a dluhy.

Vůbec nemyslel na to, co budeme dělat. Je fakt, že čím víc jsem o tom přemýšlela a začala se na náš život koukat z trochu jiného úhlu, začaly mi určité věci dávat konečně smysl… Nikdy jsem nechápala, proč musíme tak moc šetřit.

Byl nervózní

Jakmile jsme se dotkli téma peněz, byl okamžitě přehnaně podrážděný a nervózní. Nevěděla jsem, co je za tím doopravdy. Jeho obavy o naše finance jsem svalovala na všeobecné zdražování. V dopise, který po sobě zanechal, mi dopodrobna osvětlil, jak se věci měly.

Měla ho jen pro peníze

S Jitkou udržoval vztah téměř patnáct let. A zplodil s ní dokonce syna, kterého miloval. Jeho druhá partnerka o mně věděla. Ze začátku po něm samozřejmě nic nechtěla. Vše se prý změnilo narozením Jirky.

Začala mít sakra vysoké nároky a mého muže začala vydírat, že pokud jí nadá vše, co potřebuje, vše mi poví. A tak se můj muž, do té doby hodný a slušný člověk, začal zadlužovat a propadat do spirály totálního zmaru.

Jen nechápu, že po něm v bance nikdy nechtěli ručitele. Jistý čas dokázal všechno splácet, ale právě na úkor naší rodiny.

Proto jsme si museli utahovat opasky. Aby měla Jituška vše, co chce. A pochopitelně to stále bylo málo. Až se Martin začal obracet na nebankovní společnosti. Dostal se do rychlého kolotoče splátek. V dopise na rozloučenou popsal období, kdy mu došlo, že je v pasti.

Měl mi říct pravdu

Matně jsem vzpomínala, co se v té době dělo u nás. Hádali jsme se vlastně pořád. Kdyby tak tehdy něco řekl. Sice nevím, jak bych se zachovala, ale nemusel by si kvůli tomu určitě brát život. Jitka ho svými nároky natolik deptala, že už nedokázal fungovat dál.

„Už nemůžu. Topím se ve lžích, v dluzích. Tobě jsem ublížil, a s tím už nemůžu a nechci žít,“ napsal mi. Závěrem se mi v něm omlouvá a uvádí, že mi bez něj bude stejně líp. A že mě nikdy nepřestal milovat!

Není to fér

Tomu ale mohu jen těžko věřit ve stínu událostí. Navíc mě začínají kontaktovat věřitelé a hrozí mi exekuce. Vzhledem k tomu, že jsme byli manželé, jdou dluhy za mnou, a ne za tou, která z těch peněz měla jako jediná užitek. Je

tohle fér?

Já za to můžu?

Ale to není vše! Nejenže jsem musela přijmout fakt, že mě dlouhých patnáct let podváděl. I to, že má další dítě. Že mě vystavil velikým dluhům a nechal mi je na krku, ale před pohřbem mi zavolala jeho rodina, a to mě dorazilo:

„Kdyby ses o něj víc zajímala, nemuselo se to stát,“ spustila švagrová a zdálky jsem slyšela křičet tchána: „Zabila mi syna. Z duše ji za to nenávidím,“ pronesl zle.

Někdy už chápu

To mě málem zničilo. Zhroutila jsem se. Pohřeb ani nevím, jak proběhl a litovala jsem, že jsem Martinovu rodinu nemohla odtamtud vykázat. Stejně jsem ho celý platila já! Přesto mě od té doby straší nepříjemné otázky: „Vážně za to mohu já?

Nebyl to on, kdo vedl dva životy? Proč ze mě jeho rodina dělá viníka?“

A tak splácím dluhy za manželovu druhou rodinu, dusím v sobě vztek, že jsem měla roky parohy, a ještě si to mám snad vše vyčítat? To je na mě moc. Někdy mě napadne, že chápu, že ten nátlak nevydržel.

Marie R. (65), Trutnov