Nebylo to jako v mnoha jiných rodinách, že by děti zakazovaly prarodičům hlídat ratolesti v obavách, aby je nerozmazlili sladkostmi.

Moje jediná dcera byla mnou i manželem rozmazlovaná od chvíle, kdy přišla na svět. Byla vymodleným, a tak trochu nečekaným dítětem, a my už patřili spíš do kategorie prarodičů než rodičů. Mysleli jsme, že jsme nic nepokazili. Navzdory naší ne–výchově z ní nakonec vyrostla slušná ženská.

Dcera byla jen trochu líná

Vzala si moc sympatického kluka a porodila mu krátce po sobě hned tři děti. Zůstala s nimi doma a potom se začaly dít věci. „Mami, dej mu čokoládu, ať nebrečí! Mami, nech ho dívat na telku, on by stejně neusnul!“ nabádala mě krátce před půlnocí.

Vnučka na tom byla nejhůř. Skoro nemohla chodit, jak byla vypasená. I dětská lékařka byla v šoku. „Maminko, takhle to nejde. Děti potřebují pohyb. Zeleninu. Mléčné výrobky!“ domlouvala dceři.

Bylo mi líto dcery i vnoučat. No, i sebe, že nemohu být pyšná na rodinu… Rozhodla jsem se vzít věci do svých rukou. Nakoupila ovoce, začala vařit zdravá jídla. Jenže můj dobrý úmysl se dceři nelíbil. Ani trochu! Hned se do mě pustila.

Chtěla jsem radu

„Mami, nemluv mi do výchovy. Sama vím, co je pro moje děti nejlepší. Budu nejraději, když k nám přestaneš chodit!“ sdělila mi rezolutně. Urazila jsem se a nenavštívila ji celý týden. Potom už jsem to nevydržela a zazvonila na prahu jejího bytu.

Vykoukla umazaná od nějakého dortu, který do sebe cpala. Děti seděly u televize a ani si mě nevšimly! Rozbrečela jsem se lítostí. Přece musel být nějaký způsob, jak se vídat s vnoučaty, aniž by proti mně dcera brojila…

Napadlo mě zjistit, jaký názor má to všechno můj hodný zeť. S malou dušičkou jsem za ním zašla do práce. Nerozhněvá se? Udělá si na mě chvilku času? „Jo, mamko, s tou vaší dcerou asi nikdo nehne. Ani já ne. I když… možná…“ kroutil hlavou tajemně.

Podplatila jsem ji

Čekala jsem, co z něho vypáčím. Dozvěděla jsem se, že dcera touží po vlastním autíčku. Na to ale zeť zatím nemá, i když se snaží šetřit. „To by ji možná změnilo,“ dumal. A já jsem hned pochopila. Nebylo nač čekat.

Vrátila jsem se k dceři s nabídkou: „Chceš auto? Uděláme obchod. Jeden rok bude po mém. Jídlo pro děti i tebe, pohyb, rozvrh dne. Když bude po mém, dostaneš auto!“ vychrlila jsem. Koukala na mě jako na blázna. V duchu jsem jí dala za pravdu. Jen blázen by něco takového po někom chtěl.

Jen blázen by uplácel vlastní dceru! Ona chvíli přemýšlela, ale nakonec kývla. Uběhl rok. Děti zhubly a dcera taky. Zeť byl nadšený. Svůj slib jsem dodržela a dala dceři na auto. Bude ho potřebovat.

Čeká další přírůstek do rodiny a já se bojím, zda ho nezačne rozmazlovat… A všechno se vrátí do starých kolejí.

Lenka T. (68), Kladno