Zhruba od svých patnácti let jsem se stylizovala do role rebelky. Naši to se mnou neměli lehké. Bouřila jsem se v podstatě proti čemukoliv.

Když oni řekli „A“, já jsem řekla „B“. Stejné to bylo i s kamarádkami. Chtěla jsem, aby bylo vždycky po mém, a tak jsem pár opravdu dobrých kamarádek ztratila. Co se týkalo kluků, tam byla situace ještě složitější. Přes všechnu navenek hranou sebejistotu jsem uvnitř byla zranitelná jako každý.

Párkrát jsem se nešťastně zamilovala a dvakrát byla odmítnuta, když jsem své city odvážně vyznala klukovi přímo. Natruc jsem pak střídala partnery. Takhle se to se mnou táhlo po celou střední školu.

Na vysokou jsem se nedostala, a to byla první rána, která poněkud změnila můj rebelský postoj.

Dostala jsem padáka

Najednou jsem viděla, že mi vlastně k ničemu není a spíš mi škodí, než pomáhá. Nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání, řádně zkrotlá. Když se ale člověk chová určitým způsobem několik let, jen tak se svých zvyků nezbaví.

Párkrát jsem byla drzá na kolegyni i na šéfa, a tak mě vyhodili ještě ve zkušební době. Právě v té době jsem potkala Jakuba. Pracoval ve stejné budově jako já a oslovil mě na chodbě, když jsem si šla vyřídit věci spojené s odchodem ze zaměstnání.

První setkání

„Slyšel jsem, co jste řekla šéfovi. Není divu, že vás vyrazil, ale protože ho znám, vím, že je to opravdu namyšlený idiot.“ Podívala jsem se na něj překvapeně. Vypadal zajímavě, ale bylo mu tak kolem čtyřiceti, takže o generaci starší muž.

„A co má být?“ zatvářila jsem se znuděně. „Vlastně nic,“ pokrčil rameny. „Jen jsem vám chtěl říct, že máte moje sympatie.“ „Hm, tak díky.“ Nasadila jsem povznesený výraz a šla si po svých.

Začal mě zajímat

Kdyby zůstalo u toho jednoho setkání, asi by se můj život odvíjel jinak. Jenže my jsme se s Jakubem zanedlouho potkali znovu, tentokrát ve městě. Bylo to ve chvíli, kdy mi spadla na chodníku kabelka a z ní se mi vysypaly věci. Než jsem se nadála, už mi se sbíráním někdo pomáhal.

A když jsem se podívala, o koho se jedná, spatřila jsem Jakuba. „Tak co, už máte práci? Zabralo někde to, že jste mi sympatická?“ ptal se v legraci. A pokračoval: „Jeden můj známý má malou obchodní firmu a asistentka mu bude zanedlouho odcházet na mateřskou. Mohl bych mu vás doporučit.“

Nečekaně jsem se zamilovala

Podívala jsem se na něj s překvapením. „Proč se mi vlastně snažíte pomoct?“ zeptala jsem se. „Už jsem vám řekl, že se mi líbíte, ne?“ opáčil. Tentokrát jsem se netvářila tak negativisticky a nechala se pozvat na kávu.

Během následující půl hodiny se ukázalo, že Jakub je rozvedený a nezadaný, ale hlavně byl opravdu sympatický a vnímavý.

To už jsme si tykali a já přijala pozvání na výlet. A samozřejmě jsem Jakubovi slíbila, že se co nevidět zastavím u toho jeho známého kvůli práci. Sama jsem byla překvapená, jak to všechno dopadlo, a musela jsem na to myslet po celý zbytek dne. Došlo mi, že jsem se nefalšovaně zamilovala, a trochu jsem se toho polekala.

Celodenní výlet

Výlet do neznáma se opravdu povedl. Byl nádherný prosluněný podzimní den. Převážnou část jsme ho strávili v přírodě, přičemž jsme stačili i zabloudit. Během cesty jsem se dozvídala o Jakubovi další a další věci a ty se mi zamlouvaly.

A dovolila jsem mu to, co jiným ne: aby mě rozebíral a kritizoval.

Nijak moc jsem se nebránila, ve většině věcí jsem mu musela dát za pravdu. Zjistila jsem, že podobný vztah jsem celou dobu potřebovala: někoho, kdo se mi nebude bát říct pravdu a od koho ji budu moci přijmout. Večer, když jsme se vraceli zpátky do města, jsme se už vedli za ruce.

Změnila jsem se

Práci u Jakubova kamaráda jsem dostala. Abych si nemyslela, že je to jen tak z protekce, upozornil mě můj nový šéf, že jestli nebudu dělat to, co mám, tak se se mnou rozloučí. Ještě před měsícem bych na to něco peprného odsekla.

Teď jsem se jen usmála a slíbila, že se budu snažit. Také doma byli ze změny v mém chování překvapeni.

Nezapomenutelná láska

Jakub bydlel sám a já jsem u něj začala trávit čím dál tím víc času. Poprvé v životě jsem se cítila spokojená, vyrovnaná a dospělá. Když jsem se ohlížela za svojí – ještě nedávnou – minulostí, moc jsem už nechápala své tehdejší chování.

Bylo to zkrátka po všech stránkách jedinečné období a já prožívala tu nejkrásnější lásku v životě. Trvalo to skoro tři roky. Během nich jsem se naučila mnoha věcem, jak v partnerském vztahu, tak ve vztazích s ostatními lidmi.

Rozdílné představy

Nebyla jsem natolik zaslepená a naivní, abych si myslela, že na růžových obláčcích se dá vznášet věčně. Věděla jsem, že jednou dojdeme s Jakubem na křižovatku, na které se budeme muset rozhodnout, co dál.

Já bych s ním bývala ráda byla napořád, vzala si ho za manžela, měla s ním děti, ale on o něčem takovém nechtěl ani slyšet a dával mi to najevo. „Těch dvacet let je opravdu hodně a já se na další manželství ani děti necítím,“ říkal mi. A tak jsem byla smířená s tím, že se naše cesty jednou rozejdou.

Rozloučení

Stalo se tak jednoho podzimního dne. Už pár týdnů mezi námi vládlo jakési bezdůvodné napětí. Seděli jsme v naší oblíbené vinárně, když Jakub řekl: „Budu se stěhovat do Prahy.“

Po jeho větě následovalo dlouhé mlčení, oběma nám bylo jasné, co znamená. Zmohla jsem se jen na otázku: „Kdy?“ Odpověděl, že máme ještě asi měsíc na to, abychom náš vztah nějak hezky ukončili.

Vzpomínky zůstanou

Oba jsme se pak snažili, aby ty zbývající dny byly naplněny tím nejkrásnějším, co si můžeme dát. Když Jakub odjížděl, slíbili jsme si, že si občas zavoláme. Od té doby uplynulo už dvacet let. Za tu dobu jsme se viděli jen třikrát.

Oba jsme si našli nové partnery – já jsem se i vdala. Nikdy ale nezapomenu na člověka, který mě vnitřně prozářil a udělal ze mě vnímavou ženu.

Jana L. (56), Liberec