Tmavovláska a blondýna na horách. Bylo nám devatenáct, byly jsme rozesmáté a bezstarostné. A právě ta lehkomyslnost mě dovedla k chybě, kterou si vyčítám celý život.

Bývala jsem veselá a lehkomyslná, obojí už je dávno v propadlišti času. Na ty hory si dodnes dobře vzpomínám a stále si říkám: Nemělas tam jezdit, ty káčo! Ale znáte to. Pozdě bycha honit.

Bylo mi devatenáct, končila jsem ekonomku, byla jsem bezstarostná a moje kamarádka Lída byla podobně vysmátá jako já, ne-li víc. Budily jsme zaslouženou pozornost všude, na horách neméně. Blondýna a tmavovláska.

No a abych nezapomněla, byla jsem zasnoubená. Normálně jsem absolvovala celé to divadýlko s prstýnkem a tím vším, řekla jsem radostné Ano a skočila Tondovi do náruče. V létě po maturitě jsem se měla vdávat.

Tonda byl šťastným majitelem bytu 2+kk, a tak jsme plánovali ruku v ruce vykročit vstříc společné budoucnosti, růžové jako západ slunce. Lída zasnoubená nebyla a slavnostně si v té době slíbila, že k tomu ani k vdavkám nikdy nedojde. Později slib porušila, a vdala se dokonce třikrát.

Horský vlk

No řeknu vám, málem jsem upadla do závěje, když jsem spatřila toho vlekaře. Lída můj pohled sledovala a povídá: „Páni, kdyby tě teď tak viděl ten tvůj kontrolor!“ Říkala tak Tondovi. „Huso!“ odsekla jsem.

Tonda nebyl žádný chorobný žárlivec, to ne, jen prostě cítil občas potřebu trošku si mě pohlídat.

A ruku na srdce, kdo by se mu divil. Abych se vrátila k vlekaři – vypadal jako pravý horský vlk, a taky byl. Ovšem pozor, žádný vlk samotář! Choval se přátelsky, žertoval, rozhodně nebyl skoupý na slovo.

Bylo mu odhadem tak přes třicet a moc mu to slušelo. „Zíráš na něj jako na svatý obrázek,“ upozornila Lída. „Nezapomínej na to svoje 2+kk, ano?“ Zasyčela jsem na ni jako divoká kočka. „Přijďte večer do hospody,“ ozvalo se vtom od vleku. „Bývá tam zábava.“

Ohromně veselo

Ani nás nemusel zvát, přišly bychom tak jako tak. V lokálu bylo ohromně veselo, hrálo se na kytary, ba i na basu, a sotva jsme vkročily, už před nás stavěl hezoun od vleku velké panáky.

Zpívaly neškolené hlasy a bylo tu tak zakouřeno, že jste z přítomných viděli jen siluety.

Jak večer postupoval, bylo veseleji čím dál víc.

No a když jsme pak s vlekařem ruku v ruce vyšli do noci zalité měsíčním světlem, zatímco Lída zůstala v hostinci a pěla s partou muzikantů z plných plic, vstříc nám kráčel můj kontrolor, který vážil dlouhou cestu, aby se přesvědčil, že na horách nic závadného nevyvádím.

Když zaznamenal, že vyvádím, smutně se otočil a šel zpátky k vlaku. A tak jsem přišla o ženicha. Dlouho jsem toho pak litovala, protože Tonda byl hodný kluk. Takových je málo.

Jaroslava (58), Svitavy