Můj strýc Kamil byl policista. Jako malá holka jsem ráda poslouchala jeho vyprávění. Kdysi zažil na jedné staré služebně pár směn plných strachu.

Profese mého strýce mě vždy fascinovala, a proto jsem se i já rozhodla, že se stanu policistkou. Občas se stalo, že nás dali na stejnou služebnu. Takové směny jsem milovala. Strýc byl skvělý společník a dobře se mi s ním povídalo. Při jedné společné směně mi vyprávěl příběh o staré služebně v centru města.

Tajemné kroky

Začal tím, že na tom místě nerad sloužil, a hned vysvětlil proč. První noc slyšel kroky a dupání. Myslel si, že jde o někoho z ulice, kdo si přišel dělat srandu. Prošel tedy celý objekt, ale nikde ani noha. Znovu usedl do křesla a držel hlídku. Po chvíli zaslechl skučení, jako by někdo křičel bolestí.

Noc hrůzy

Nedalo mu to a znovu prošel celou budovu. Dost ho ten křik znepokojoval. Z úvah, co by to mohlo být, ho vyrušovalo ťukání na okno. Běžel k němu a prudce ho otevřel. Za okny ale nikdo nestál. Pak se ozvalo ťukání na okno v jiné místnosti.

Strýc lítal po služebně jako splašený a snažil se najít původ zvuku. Celou směnu prožil ve strachu. Modlil se, aby ho tam už nikdy neposlali.

Všechen děs se opakoval

Rok měl strýc klid. Pak ale přišel den, kdy musel zaskočit právě na oné služebně. Tentokrát poslouchal skoro celou noc pláč a vřískot. Třeštila ho z toho hlava. Nejhorší na tom bylo, že nemohl nikam odejít, protože by ho to stálo místo. Musel to vydržet. Asi nejhůř mu bylo, když slyšel, jako by někdo nehty škrábal po zdi.

Seděl bez hnutí na židli a modlil se za konec směny. Na služebnu pak nemusel další rok. Když se tam dostal naposledy, šel tam automaticky se strachem. Celou směnu slyšel hlasy, jak prosí o smilování.

Rozhodl se, že pokud ho na inkriminovanou služebnu ještě někdy převelí, dá raději výpověď.

Volání o pomoc

Když mi to vyprávěl, běhal mi mráz po zádech. Moc jsem ale jeho slovům nevěřila. To jsem však ještě netušila, že tam jednoho dne pošlou i mě. Vzhledem k zážitkům, které mi strýc vyprávěl, jsem znejistěla. A oprávněně. Hned v úvodu dvanáctihodinové směny se ozvalo zoufalé volání o pomoc.

Noc jsem prožila ve strachu. Vzhledem k tomu, že šlo o jednu z mých posledních směn, snažila jsem se to neřešit a vydržet to. Donutilo mě to však k pátrání po historii onoho místa. Zjistila jsem, že tu kdysi věšeli zločince.

Dokonce se říkalo, že v budově straší. Má se jednat o duše, které nenašly klid.

Neklidné duše

Musím říct, že jsem do té doby nic takového nezažila. Bylo to víc než strašidelné. Dnes, s odstupem času, se na to dívám spíše tak, že je mi těch duší líto. Kolik dalších let budou ještě bloudit, než najdou klid?

Předtím jsem nevěřila, že něco jako duše vážně existuje. Člověk se ale stále učí.

Jana D. (68), střední Čechy