Vždycky jsem byla takový ten nevěřící Tomáš. Všechno jsem musela mít ověřené, nějaká kouzla a čáry, to pro mě nebylo. A na kartářky jsem se dívala skrz prsty.
Nějak se mi ten život zamotal, ani jsem pořádně nevěděla proč. Jako by mi pořád padal krajíc namazanou stranou dolů.
Budu sama
Libor, manžel, kterého jsem bezmezně milovala, si našel jinou. Musela jsem se tehdy starat o nemocnou maminku, a tak jsem si ani nevšimla, jak se mi můj manžel vzdaluje. Jeho pozdní příchody domů z práce jsem brala tak, že dělá přesčasy, abychom si mohli v létě zase vyjet k moři.
Jenže on si našel tu jinou, u nich v práci, a ty jeho přesčasy byly milostné schůzky. Kam se ztratila ta jeho láska? Proč mi to jenom udělal? Vždyť musel dobře vědět, jak mě tím raní.
Zapomněl na vše
Děti jsme neměli, tak rozvod nebyl nijak komplikovaný. Měli jsme dlouho rozdělené jmění, hlavně kvůli Liborovu podnikání. Kdyby zkrachoval, neměla jsem mít žádné dluhy na triku. Tehdy ještě myslel na mě. Ale na to už zapomněl. A já jsem byla po rozvodu tak citově rozbolavělá, že jsem věděla, že mu ten podraz nezapomenu. Uzavírala jsem se do sebe čím
dál víc.
Přestaň!
Moje sousedka a vlastně nejbližší kamarádka nade mnou dlouho kroutila hlavou. „Přestaň se pořád litovat!“ zatřásla se mnou jednoho dne Věra. „Najdeš si určitě jiného chlapa, který bude za to stát. Zase budeš ta spokojená a zamilovaná Lída, jakou jsem tě znala.“ Pochybovala jsem o něčem takovém. „Vždyť jsou chlapi jeden jako druhý!“ bránila jsem se takovým myšlenkám.
Vůbec tomu nevěřím!
Jenže Věra do mě hučet nepřestala. „Když budeš sedět doma a fňukat, nic tím nevyřešíš,“ domlouvala mi. „Musíš prostě něco zkusit!“ Bylo to marné. Pak Věru napadlo, že má sestřenici, která umí vykládat z karet.
„Já a karty?“ vyprskla jsem. „Tolik se jich bojíš?“ ptala se Věra překvapeně. „Nevěřím tomu. Někdo ti něco nakuká, a když tomu podlehneš, máš jenom brouka v hlavě nebo se z toho stane noční můra.“
Setkání
Věra se mi ale k mému překvapení přiznala, že ona tedy na karty dá. „Vždyť, jak myslíš, že jsem natrefila na mého Frantu? Sestřenice mi ukázala směr. Několikrát mi zkoušela vykládat a vždycky byla sama překvapená, že se mi má do života nějak zamotat slon.“ To mě rozesmálo. „Jako že Franta?“ kuckala jsem.
Po dlouhé době jsem se vlastně zase smála. „Nesmíš to brát tak doslova,“ durdila se Věra naoko. „Frantu jsem potkala v zoologické zahradě ve sloním údolí! Byly jsme tenkrát s holkami v Praze, tak jsme se zašly podívat na zvířátka.“ Byla tam i její sestřenice. Najednou ukázala prstem na takového zajímavého kluka. A překvapením zavolala: „Hele, slon!“
Ten pravý
Obě prý hned věděly, co to znamená. Před časem se Věra ptala své setřenice na mě. Jenže tak to moc nefunguje, měla jsem prý za ní zajít osobně. Váhala jsem. Já přece na karty nevěřím, tak se to ani nemůže povést. Nechala jsem se ale přemluvit a vyrazily jsme na výlet do Beskyd.
Věřina sestřenice vypadala jako normální ženská. Její karty mi prozradily, že mám nejen naději, ale to štěstí je hodně blízko. Nevěřila jsem. Jenže cestou jsme se zastavily na oběd a obsluhoval nás takový příjemný číšník. Cítila jsem, jak mi buší srdce a že Milan je ten pravý. Už je to dva roky a já jsem zase tak šťastná.
Lída T. (58), Blansko
