Zjistila jsem, že lidé, které jsme ztratili, na nás myslí a dohlížejí na nás i z onoho světa. Tajemný anděl měl podobu mé zesnulé lásky!
V mládí mě potkala jedna tragická ztráta. Bylo mi dvacet let a chodila jsem skoro čtyři roky s přítelem Martinem, který pro mě znamenal všechno na světě. Byl mojí životní láskou. Měli jsme se brát a strávit společně zbytek života.
Přes noc se mi zhroutil svět
Týden před svatbou odjel Martin s kamarády do hor slézat skály. Jezdili takhle s partou přátel už řadu let a nikdy se nic špatného nestalo. Ten víkend ale jedno přetržené lano přetrhlo i moje celoživotní štěstí.
Z Martinovy smrti jsem se vzpamatovávala několik let. Další vztahy jsem odmítala. Moje srdce patřilo stále jenom jemu.
Dávná vzpomínka
Tak nějak jsem vnímala, že můj milovaný je pořád se mnou, i když je po smrti. Jako kdyby snad něco tušil. Jednou mi totiž o tom vyprávěl. Říkal, že kdyby se mu něco stalo a odešel by ze světa, stejně mě neopustí.
Nikomu jsem to ale neříkala, aby mě lidé neměli za blázna. Už takhle mě moji známí, kamarádky ani rodina moc nechápali. Nerozuměli mému smutku a tomu, že jsem se uzavřela před světem.
Zůstala jsem sama
Život šel dál. Vdala jsem se až ve dvaačtyřiceti. S mým mužem Romanem jsme na svět přivedli syna Jana. Naše manželství vydrželo patnáct let. Syn vyrostl a odstěhoval se k přítelkyni. Zůstala jsem sama.
Za celou tu dobu se mi o Martinovi mnohokrát zdálo a také jsem si s ním často uvnitř sebe „povídala“, i když to někomu může připadat směšné.
Zář v temné uličce
S přibývajícím věkem přišly kritické situace a teprve v nich jsem plně uvěřila, že mě moje mrtvá láska opravdu nikdy neopustila! Poprvé se to stalo v zimě, při vánočním podnikovém večírku.
Zdržela jsem se tam déle, než jsem měla v úmyslu. Ujel mi poslední autobus a nechtěla jsem utrácet za taxík, takže jsem šla pěšky. Najednou jsem před sebou na prázdné tmavé ulici spatřila jakousi zář.
Slyšela jsem jeho hlas
Zarazila jsem se. Ta zář se ke mně přiblížila a já jsem viděla, že je to světelná postava, připomínající anděla. Ve chvíli, kdy jsem jí pohlédla do tváře, jsem se zachvěla. Vypadal totiž přesně jako Martin.
Jeho ústa se pohybovala, ale neslyšela jsem žádný zvuk. Slova však vznikala v mé hlavě. Martin mě nabádal, abych se vrátila na hlavní třídu a tam si vzala taxík – prý určitě za pár minut pojede.
Zachránil mě od přepadení?
Jako zhypnotizovaná jsem uposlechla. Anděl měl pravdu, za dvě minuty se objevil vůz taxislužby. Dojela jsem s ním domů, stále neschopná slova. Druhý den jsem se dozvěděla, že v místech, kudy jsem chtěla jít, už předtím došlo k několika loupežným přepadením.
Nebyla jsem však až tak příliš překvapená tím, že mě Martin z jiného světa varoval. Pokud celý život věříte tomu, že váš zesnulý přítel je stále někde nablízku, a pak se vám to potvrdí, berete to jako důkaz, že jste měli pravdu.
Martinovo zjevení, které mi nejspíš zachránilo život nebo přinejmenším zdraví, mě udržovalo v krásném opojení. Najednou mi bylo jasné, že po smrti je něco víc než jen nicota a že se s mým milovaným znovu v nějaké podobě setkám.
Plameny šlehaly všude
Moc jsem si přála vidět Martina znovu co nejdříve i tady, „na zemi“. Trvalo to ale bezmála tři roky, než jsem anděla s jeho tváří spatřila znovu. Opět to bylo ve chvíli, kdy mi pomohl. A jednalo se o mnohem dramatičtější situaci. Stalo se to v létě na chatě u sestřenice.
V noci došlo ke zkratu na elektrickém vedení a převážně dřevěná budova začala hořet. Když jsem se probudila, byl kolem mě už kouř a po stranách šlehaly plameny. Zachvátil mě strach a panika. Vůbec jsem nevěděla, kam mám jít a co mám dělat.
V té chvíli se před mýma očima opět objevila Martinova zářící silueta a mě začal zaplavovat klid. Rukou mi naznačila směr, kudy mám jít, a já se tam rozběhla. Dostala jsem se ven chvíli předtím, než se v ohni ocitla i místnost, kde jsem předtím spala.
Dovedl mě k pohlednému muži
Do třetice se mi tajemný anděl s Martinovou tváří zjevil za bílého dne v jednom parku. Opět mi ukázal, jakým směrem mám jít. Nechápala jsem proč, necítila jsem se v nebezpečí. Pochopila jsem to až později.
Na cestě, kam jsem odbočila, jsem totiž potkala muže, který mě oslovil. Byl mi velmi sympatický a já jsem ocenila jeho odvahu, když mi nabídl schůzku.
Znovu jsem našla lásku a štěstí
Nejprve jsem jej chtěla automaticky odmítnout jako mnoho mužů předtím, ale něco ve mně mi řeklo, abych jeho nabídku přijala. A dobře jsem udělala. Zdeněk je dnes už sedmým rokem mým životním partnerem.
Sice jsme se nevzali, ale žádný papír na důkaz toho, že k sobě patříme a chceme spolu být, nepotřebujeme.
Po letech jsem tak znovu našla štěstí a lásku, a to jen díky mé největší lásce z mládí, která mi z onoho světa nejen zachránila život, ale také mi pomohla najít jeho nový smysl.
Tereza D. (68), střední Čechy