Potíže s naším Oldou byly vlastně odjakživa. Můj bratr byl už v dětství nezvladatelný. Bohužel to nikdo důsledně neřešil.
Otevřely se dveře a slyším svoje jméno. Mám teď jít do soudní síně a svědčit proti vlastnímu bratrovi, který je obviněn z vraždy. A to všechno před očima našich starých rodičů, kteří si nedali říct a k soudu přišli.
Snad si myslí, že mi jejich přítomnost zabrání říct pravdu. Že zase budeme všichni krýt mého násilnického bratra. Tak jako jsme to dělali celý život. Ne, už nebudu nic skrývat a řeknu pravdu.
Dost problémový byl už v dětství
Můj bratr Oldřich byl o dva roky starší. Ale rozhodně to nebyl bratr, který by svou malou sestřičku ochraňoval před světem. Naopak. Dělalo mu velké potěšení utahovat si ze mě, strašit mě a ubližovat mi.
Bral mi hračky, lechtal mě, až jsem se počurala, a pak jsem se za to hrozně styděla. Zavíral mě také do tmy na záchod. Dodnes z toho trpím klaustrofobií. Několikrát jsem si stěžovala rodičům, ale ti vždy nad tím jen mávli rukou.
Prý jsou to normální klukoviny a já to tak musím brát. Jenže šikanovat a i fyzicky napadat začal bratr i své spolužáky.
Každou rvačku ve škole začal Olda. Stížnosti se množily, ale moji rodiče Oldřicha neustále omlouvali a viděli ho růžovými brýlemi. On totiž navenek dokázal být docela společenský, zábavný a působil dojmem slušného, i když trochu víc energického mladíka.
Násilí neutečeš
Když jsme všichni přežili Oldřichovu pubertu a on dospěl, zdálo se, že se trochu zklidnil. Když si pak konečně našel i hodnou, o deset let mladší partnerku, všichni jsme doufali, že se konečně usadí. Jeho výbuchy vzteku zmizely.
Tedy alespoň jsme si to mysleli. Předpokládali jsme totiž, že by nám jeho partnerka Alenka něco řekla. Když k nám ale přišli domů na návštěvu nebo my k nim, zdálo se vše v nejlepším pořádku a pohodě. Jenže ono to tak nebylo.
Moje vnučka byla okouzlující holčička
Když se bratrovi narodila dcera, byli jsme všichni nadšení. Zejména moji rodiče. Opět byl můj bratr pro ně ten nejlepší a nejskvělejší táta pod sluncem. Dlouho to tak vypadalo.
Když začala Iva, tak se moje neteř jmenuje, chodit do školy, zdálo se mi, že to veselé děvčátko nějak posmutnělo. Myslela jsem, že ji nebaví škola. Ale ona mi to vyvracela. Postupem času se stále víc a víc stahovala do sebe. Byla zakřiknutá a nejistá. Její maminka o tom nechtěla mluvit.
Byl jako šílený
Teprve po několika letech se moje švagrová rozhodla se mi svěřit. Oldřich prý Ivu zneužívá, ale Alena s tím nemůže nic dělat. Kdykoli něco namítne, tak ji zmlátí. Byla jsem v šoku, ale nakonec jsme se domluvily, že druhý den půjdeme vše oznámit na policii. Když jsem k nim druhý den přišla, nechtěl nás můj bratr pustit z bytu.
Jak se dozvěděl, co chceme udělat, nevím. Mlátil nás ale obě, hlava nehlava. Alena ten útok nepřežila, rozbil jí hlavu o zeď. Mně se podařilo utéct. Dosvědčila jsem, že je vrah a násilník, a dostal spravedlivý trest.
Jeho dcera žije u nás a snaží se na vše zapomenout. Ale tak snadné to asi nebude.
Olga V. (50), jižní Čechy
