Uprostřed noci mě probudil důvěrně známý zvuk. Vylezla jsem z postele a vydala se do kůlny, kde na mě čekalo obrovské překvapení.

Trvalo bezmála dlouhých deset let, než jsem přijala smrt mého milovaného dědečka a smířila se s ní. Nebyla jsem schopná ani vejít do jeho chalupy.

Poslední návštěva

Všechno mi ho tam připomínalo. Když se však moji rodiče rozhodli stavení prodat, cítila jsem, že se tam musím ještě naposledy zajet podívat. Během noci se mi tam přihodilo něco velmi zvláštního. Svého dědečka Miroslava jsem měla hrozně moc ráda.

Měla jsem k němu velmi blízko už od dětství. Chodili jsme spolu na houby, na ryby nebo jsme se jen tak toulali přírodou.

Měli jsme k sobě velmi blízko

Jako malá holka jsem u prarodičů trávila každý víkend. Nikde jinde jsem to neměla raději. Ale i poté, co jsem vyrostla a měla vlastní rodinu, jsem dědečka pravidelně navštěvovala. Vždy jsme si spolu nad štamprlí slivovice měli dlouhé hodiny co vyprávět.

Proto, když před dvanácti lety zemřel, nedokázala jsem přijmout fakt, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem ani zavítat na místa, kde často pobýval. Jeho věci jsem nechala skoro deset let ležet ladem, aniž bych je vzala do ruky. Až teprve událost před dvěma lety to změnila.

Nejmilovanější prarodiče

K dědovi s babičkou jsem jezdila celé dětství. Měli roubenku v horách. Opravdu krásnou patrovou chalupu. Babička mě vždycky přivítala domácími kynutými buchtami s povidly nebo smaženicí z hub, které dědeček sám nasbíral. Byla to výborná kuchařka. Děda mě zase s oblibou zasvěcoval do svých koníčků.

Vášnivý sběratel

Velmi rád rybařil, sbíral houby a také brousil nože. Měl jich stovky, protože je celý život sbíral. Čas od času je všechny vytáhl z truhly a brousil je. Většinou čekal na mě, až u nich budu. Pro mě byla slast ten zvuk poslouchat.

Děda u toho měl vždycky povystrčený jazyk. To kvůli soustředění, jak rád říkával.

Nesměl to ale dělat v kuchyni, to babička vždycky zuřila. Zalezli jsme si tedy vždycky do kůlny v přízemí. Hodiny jsme tam spolu seděli, povídali jsme si a děda brousil nože. Možná zvláštní vzpomínka na prarodiče, ale mělo to velké kouzlo.

Neomrzelo mě to, ani když jsem byla starší. Babičku s dědou jsem milovala, až jsem si někdy přála, aby oni byli mými rodiči.

Tajil přede mnou vážnou nemoc

To, že je děda vážně nemocný, jsem zjistila až při jedné návštěvě, kdy si nemohl pomalu stoupnout na nohy. „Dědo, co ti je?“ bála jsem se o něj. „Teď už ti to můžu říct. Mám rakovinu a nedá se s tím nic dělat.

Takový je ale život, takže nesmíš brečet,“ kladl mi na srdce. Pláč byl samozřejmě to první, co jsem po sdělení takové zprávy udělala.

Odešel navždy

Při další návštěvě u prarodičů už tam děda nebyl. Nemoci bez většího boje podlehl. Ve mně se něco hnulo. Měla jsem na něj vztek, že nic neřekl. Zlobila jsem se, že mě tady jen tak nechal, aniž by se pokusil zákeřné nemoci vzdorovat.

Bylo mi třicet jedna let, když zemřel. A i když jsem byla už dávno dospělá, jeho smrt jsem nesla velice těžce.

Od dědovy smrti jsem tam nevkročila

Od té chvíle jsem na chalupě nebyla. Babička tam ještě několik let žila sama, než ji maminka umístila do domova důchodců. Rodiče se o chalupu další roky starali. I mě několikrát požádali, abych jela s nimi a pomohla jim. Já to ale vždy odmítala.

Nedokázala jsem si představit, že bych viděla dědovy věci, že bych tam měla být, když tam není on. Vydržela jsem to téměř deset let.

Všechno bylo jako kdysi

Když se rodiče rozhodli, že chalupu prodají, musela jsem tam naposledy zajet. Maminka se nabízela, že mě doprovodí, já ale měla nutkavý pocit, že tam musím být sama. Jakmile jsem do chalupy vstoupila, vyhrkly mi slzy. Většina věcí ležela na svých místech.

Naši jen vymalovali a koupili nová kamna. Jinak bylo vše jako kdysi. Dědovo křeslo s dekou, jeho dýmka v poličce, vedle fotky ze svatby. Prošla jsem postupně celý dům, místnost po místnosti, a se vším jsem se loučila. Ten den jsem šla brzy spát.

Probudil mě známý zvuk

Pod tíhou smutku a vzpomínek jsem usnula téměř okamžitě, co jsem si lehla do postele. V noci mě ale vzbudil zvuk, jako když někdo brousí nože. Vyšla jsem z pokoje a hned jsem poznala, odkud to vychází. Vydala jsem se směrem ke kůlně.

Když jsem tam došla, posadila jsem se před dveře a poslouchala. Napočítala jsem pět broušených nožů, poté zvuk utichl.

Nože na památku

Pomalu jsem vzala za kliku a vešla. Na truhle ležela pětice nožů. Vzala jsem si je, protože jsem najednou věděla, že mi je tam nechal děda, abych se o ně postarala. Kdybych mohla vrátit čas, přišla bych se rozloučit mnohem dřív.

Od té doby je mám doma ve vitríně a vždy, když je mi po dědovi smutno, si je vezmu na klín a vzpomínám na naše společné okamžiky.

Eliška D. (49), Havířov