Domů     Dědeček mi po smrti nechal dar
Dědeček mi po smrti nechal dar
5 minut čtení

Uprostřed noci mě probudil důvěrně známý zvuk. Vylezla jsem z postele a vydala se do kůlny, kde na mě čekalo obrovské překvapení.

Trvalo bezmála dlouhých deset let, než jsem přijala smrt mého milovaného dědečka a smířila se s ní. Nebyla jsem schopná ani vejít do jeho chalupy.

Poslední návštěva

Všechno mi ho tam připomínalo. Když se však moji rodiče rozhodli stavení prodat, cítila jsem, že se tam musím ještě naposledy zajet podívat. Během noci se mi tam přihodilo něco velmi zvláštního. Svého dědečka Miroslava jsem měla hrozně moc ráda.

Měla jsem k němu velmi blízko už od dětství. Chodili jsme spolu na houby, na ryby nebo jsme se jen tak toulali přírodou.

Měli jsme k sobě velmi blízko

Jako malá holka jsem u prarodičů trávila každý víkend. Nikde jinde jsem to neměla raději. Ale i poté, co jsem vyrostla a měla vlastní rodinu, jsem dědečka pravidelně navštěvovala. Vždy jsme si spolu nad štamprlí slivovice měli dlouhé hodiny co vyprávět.

Proto, když před dvanácti lety zemřel, nedokázala jsem přijmout fakt, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem ani zavítat na místa, kde často pobýval. Jeho věci jsem nechala skoro deset let ležet ladem, aniž bych je vzala do ruky. Až teprve událost před dvěma lety to změnila.

Nejmilovanější prarodiče

K dědovi s babičkou jsem jezdila celé dětství. Měli roubenku v horách. Opravdu krásnou patrovou chalupu. Babička mě vždycky přivítala domácími kynutými buchtami s povidly nebo smaženicí z hub, které dědeček sám nasbíral. Byla to výborná kuchařka. Děda mě zase s oblibou zasvěcoval do svých koníčků.

Vášnivý sběratel

Velmi rád rybařil, sbíral houby a také brousil nože. Měl jich stovky, protože je celý život sbíral. Čas od času je všechny vytáhl z truhly a brousil je. Většinou čekal na mě, až u nich budu. Pro mě byla slast ten zvuk poslouchat.

Děda u toho měl vždycky povystrčený jazyk. To kvůli soustředění, jak rád říkával.

Nesměl to ale dělat v kuchyni, to babička vždycky zuřila. Zalezli jsme si tedy vždycky do kůlny v přízemí. Hodiny jsme tam spolu seděli, povídali jsme si a děda brousil nože. Možná zvláštní vzpomínka na prarodiče, ale mělo to velké kouzlo.

Neomrzelo mě to, ani když jsem byla starší. Babičku s dědou jsem milovala, až jsem si někdy přála, aby oni byli mými rodiči.

Tajil přede mnou vážnou nemoc

To, že je děda vážně nemocný, jsem zjistila až při jedné návštěvě, kdy si nemohl pomalu stoupnout na nohy. „Dědo, co ti je?“ bála jsem se o něj. „Teď už ti to můžu říct. Mám rakovinu a nedá se s tím nic dělat.

Takový je ale život, takže nesmíš brečet,“ kladl mi na srdce. Pláč byl samozřejmě to první, co jsem po sdělení takové zprávy udělala.

Odešel navždy

Při další návštěvě u prarodičů už tam děda nebyl. Nemoci bez většího boje podlehl. Ve mně se něco hnulo. Měla jsem na něj vztek, že nic neřekl. Zlobila jsem se, že mě tady jen tak nechal, aniž by se pokusil zákeřné nemoci vzdorovat.

Bylo mi třicet jedna let, když zemřel. A i když jsem byla už dávno dospělá, jeho smrt jsem nesla velice těžce.

Od dědovy smrti jsem tam nevkročila

Od té chvíle jsem na chalupě nebyla. Babička tam ještě několik let žila sama, než ji maminka umístila do domova důchodců. Rodiče se o chalupu další roky starali. I mě několikrát požádali, abych jela s nimi a pomohla jim. Já to ale vždy odmítala.

Nedokázala jsem si představit, že bych viděla dědovy věci, že bych tam měla být, když tam není on. Vydržela jsem to téměř deset let.

Všechno bylo jako kdysi

Když se rodiče rozhodli, že chalupu prodají, musela jsem tam naposledy zajet. Maminka se nabízela, že mě doprovodí, já ale měla nutkavý pocit, že tam musím být sama. Jakmile jsem do chalupy vstoupila, vyhrkly mi slzy. Většina věcí ležela na svých místech.

Naši jen vymalovali a koupili nová kamna. Jinak bylo vše jako kdysi. Dědovo křeslo s dekou, jeho dýmka v poličce, vedle fotky ze svatby. Prošla jsem postupně celý dům, místnost po místnosti, a se vším jsem se loučila. Ten den jsem šla brzy spát.

Probudil mě známý zvuk

Pod tíhou smutku a vzpomínek jsem usnula téměř okamžitě, co jsem si lehla do postele. V noci mě ale vzbudil zvuk, jako když někdo brousí nože. Vyšla jsem z pokoje a hned jsem poznala, odkud to vychází. Vydala jsem se směrem ke kůlně.

Když jsem tam došla, posadila jsem se před dveře a poslouchala. Napočítala jsem pět broušených nožů, poté zvuk utichl.

Nože na památku

Pomalu jsem vzala za kliku a vešla. Na truhle ležela pětice nožů. Vzala jsem si je, protože jsem najednou věděla, že mi je tam nechal děda, abych se o ně postarala. Kdybych mohla vrátit čas, přišla bych se rozloučit mnohem dřív.

Od té doby je mám doma ve vitríně a vždy, když je mi po dědovi smutno, si je vezmu na klín a vzpomínám na naše společné okamžiky.

Eliška D. (49), Havířov

Související články
3 minuty čtení
Tušila jsem, že s naším domem není něco v pořádku. Jako dítě jsem dokonce viděla ducha. Měla jsem ale zbraň v podobě hudby. U nás bylo vždycky něco jinak. Domem se často linuly neznámé zvuky. Praskající podlahové parkety či noční rozsvěcení světel nebylo nic neobvyklého. Někdy bych dala i ruku do ohně za to, že se v domě někdo prochází. Abych všechny ty zvuky přehlušila, naučila jsem se usín
5 minut čtení
V době, kdy jsem přestala věřit té nepříjemné věštbě, přišel šok ze strany, odkud bych to bývala nikdy nečekala! Kam až mi paměť sahá, moje kamarádka Vlasta se vždycky zajímala o výklady snů, čtení z ruky, astrologii a další podobné věci. Vykládala sobě i známým Na střední škole dokonce začala sama vykládat – nejprve karty jen pro sebe, později i pro svou rodinu a okolí. Její věštění jí s
3 minuty čtení
Když jsem přišla o muže, vnuk mi daroval k narozeninám kotě. I když kočky ráda nemám, nakonec jsem za ni byla ráda. S manželem jsme vychovali dceru Soňu, která nám dala tu největší radost – vnouče. Erik je mým světlem. Miluji ho celým svým srdcem. Byl vždy trochu jiný než ostatní děti v jeho věku. Chce znát odpověď na otázky, které mně samotné dělají problém. Je nebývale zvědavý a chytrý. Ta
3 minuty čtení
Netušila jsem, jak krásně dokáže podzimní příroda kouzlit. Při tom pohledu jsem zapomněla na smutek a starosti. Mé nemocné tělo se jako zázrakem začalo léčit. Když jsem se vdala podruhé, tak mi bylo pětačtyřicet let. Děti jsem už měla velké a můj druhý muž také. Další jsme neplánovali. Byl to pro mě tehdy náročný rok, protože se na nás začaly sypat problémy ze všech stran. Nejhorší bylo, že se
3 minuty čtení
Jako malá holčička jsem slýchávala, že dům mých prarodičů přitahuje neštěstí a straší v něm temný stín. Málem jsem té povídačce uvěřila také. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě u prarodičů, protože mí rodiče tehdy jako chudí novomanželé neměli na bydlení. Babička mi tehdy vyprávěla o zlu, které v domě sídlí. Jako dítě jsem valila oči a všemu věřila. Prateta i místní mi to potvrdili. Ka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let