Nechtěla jsem už dál jen přihlížet tomu, jak se má dcera trápí. A tak jsem se rozhodla vzít její štěstí do vlastních rukou.

Má dcera Magda měla vždycky smůlu na nevydařené vztahy, byť si za to často mohla do jisté míry sama. Vždy si vybírala špatné typy mužů, a rychle končila se zlomeným srdcem.

Když za mnou v devatenácti letech přišla s tím, že se musí vdávat, jen jsem spráskla ruce v obavách, kdo se vlastně stane mým zetěm. Ukázalo se, že Magda čekala miminko s mladým začínajícím doktorem, který se mi jevil jako milý hoch.

Pomůžu jí najít lásku

O pár měsíců později se ale vybarvil. Když se narodil můj vnouček, většinu času byla na jeho výchovu dcera sama a nakonec jí muž utekl s  mladou zdravotní sestrou. Jak už to tak ostatně u lékařů bývá. Magda od té doby nechtěla o novém vztahu ani slyšet.

Bála jsem se, že zůstane sama, nebo že si dokonce opět najde někoho, kdo ji bude trápit. A tak jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou a pomůžu jí najít lásku – tentokráte někoho upřímného a spolehlivého, kdo bude mít rád ji i mého vnoučka.

O jednom adeptovi jsem věděla už dávno. Martin byl instalatér z našeho podniku, jen o pár let starší než Magda, svobodný, sympatický, seriózní… „Ten by byl pro tebe!“ říkala jsem.

„Opovaž se mi někoho dohazovat, mami,“ rozčílila se dcera a můj návrh, že je seznámím, smetla ze stolu.

Paličatá po mně

Paličatá byla po mně, a tak jsem se nenechala odradit. Pod záminkou rozbitého dřezu jsem k nám Martina jednou pozvala v naději, že by si mohli padnout do noty. Jakmile ho ale dcera viděla, prokoukla mě, protočila oči a odešla.

„Takhle zůstaneš na ocet!“ rozčilovala jsem se a byla zklamaná, jak moc špatná jsem kuplířka. O to příjemnější překvapení mě zanedlouho čekalo. Byla jsem na cestě z práce domů, když jsem si všimla, že u vrátnice našeho podniku stojí dcera a vnouček.

Už už jsem na ně chtěla zamávat, když v tom vidím, že vlastně vůbec nečekají na mě. S radostným úsměvem k nim přibíhal instalatér Martin a padl si s Magdou do náruče, jako by se znali věky. Nevěřila jsem svým očím a v němém úžasu došla až k nim.

„Chci ti někoho představit, mami,“ usmívala se na mě dcera a oznámila mi, že s Martinem tvoří pár. „Scházíme se od té doby, kdy u nás spravoval ten dřez,“ smáli se a složili mi poklonu, že se mi to mé kuplířství nakonec přece jen vyplatilo.

Najít si cestu jeden ke druhému, ale museli nakonec sami. A zvládli to!

Blanka (62), Olomouc