V tom počasí se nám ho zželelo. Zastavili jsme a vzali ho sebou. Na místě, kam toužil stopař odvézt, se nám ve světle lamp náhle rozplynul.

Já a můj manžel Tomáš jsme nikdy nepatřili k lidem, kteří obráželi večírky a společenské události v šatech a ve fraku. Milovali jsme přírodu a sport. V mládí jsme se toulali s batohem na zádech přírodou a spali pod širákem.

Později jsme k tomu přibrali i naše děti. Za mladých let jsme jezdili stopem. Proto jsme měli pochopení pro stopaře, když jsme si pořídili auto.

Nešlo nezastavit

Je tomu asi patnáct let, co jsme jeli na návštěvu ke známým nedaleko Strakonic. Děti už byly tehdy dostatečně velké, tak měly samozřejmě radost, že jim zůstal volný byt. Ta vesnice byla odlehlá a vedly k ní klikaté silnice, ztrácející se mezi stromy v lese.

Počasí nám nepřálo. Nebe bylo šedivé a atmosféra pochmurná. Déšť byl na spadnutí, takže když jsme spatřili u silnice mávajícího stopaře s ruksakem na zádech, nerozmýšleli jsem se a zastavili mu.

Málomluvný podivín

Mladík působil zakřiknutě. Posadil se na zadní sedadlo a řekl pouze jméno vesnice, kam má namířeno. Znamenalo to pro nás trochu si zajet, ale nám to nevadilo. Byl oblečený nemoderně, takové věci jsme nosívali my zamlada. Také se nedalo říct, že by zrovna dvakrát voněl.

V té chvíli jsem si nedokázala přesně uvědomit, co mi ten pach připomíná. Dnes už to vím. Připomínal hřbitov. Manžel splnil, co slíbil, a zavezl ho do vesnice, kam si přál. Mladík slušně poděkoval, vystoupil z auta a vydal se mezi domy.

A pak jsme zažili šok − jeho postava najednou zmizela. Prostě se rozplynula! Nevěřícně jsme na sebe s Tomášem hleděli. K našim známým jsme dojeli celí zaražení z toho, co jsme prožili. Hned jsme se jim s naším zážitkem svěřili, ale mysleli si, že žertujeme.

S Tomášem jsme si tím lámali hlavu i po návratu domů. Tomáš hledal odpověď na internetu. Zkoumal všechno, co se týkalo vesnice, kde jsme mladíka vysadili. Dlouho nemohl najít žádnou stopu.

Když ji ale nakonec nalezl, zmocnilo se nás zděšení. Před mnoha lety se stalo, že se do vesnice v noci vracel student, kterému ujel poslední autobus. Pár set metrů před vesnicí ho ale srazilo auto. Byl na místě mrtvý.

Zjevuje se stále?

Zkoušeli jsme najít fotografii oběti. To se nám bohužel nepodařilo. Věk zabitého odpovídal mladíkovi, kterého jsme svezli. Domnívám se, že v onom zamračeném podzimním odpoledni jsme se setkali s přízrakem nešťastného muže.

Možná jsme nebyli první a ani poslední, komu se takto zjevil a koho požádal, aby ho dovezl do rodné vesnice. Jeho nešťastná duše nejspíš stále bloudí po okolí…

Alice (69), Písek