Nikdy jsem neřídila ráda za tmy, ale kvůli nemocné dceři jsem se překonala, nasedla do auta a vyrazila domů za hluboké tmy. Byla to nejděsivější noc mého života.

Před několika lety se mi cestou z Berlína stalo něco podivného a děsivého. Celou dobu mě totiž sledoval záhadný náklaďák.

Mělo to svůj důvod

Snažila jsem se ho setřást, ale bohužel neúspěšně. Když jsem zastavila před domem a chtěla se schovat, dozvěděla jsem se od svého pronásledovatele nečekanou pravdu.

Služební cesta

Asi každý z nás má z něčeho strach. Moje slabina spočívá v tom, že velmi nerada řídím v noci. Když nemusím, do auta večer nesedám. Zkrátka mám pocit, že se ve tmě špatně orientuji.

Proto jsem nebyla zrovna bůhvíjak nadšená, když mě v práci poslali na služební cestu do Německa.

Snažila jsem se domluvit s jedním kolegou, že bychom jeli společně, jenže k mé smůle on měl v plánu zůstat na místě déle než já, takže mi nezbylo nic jiného než se svému strachu postavit.

Vyžádala jsem si nocleh

Rozhodla jsem se tedy, že vyjedu už po obědě, abych nemusela řídit večer. Čekalo mě kolečko schůzek. Věděla jsem, že domů vyrazím až ráno. Vynutila jsem si totiž, aby mi zaměstnavatel zaplatil hotel. Když můj pracovní den skončil, šla jsem konečně na pokoj.

Jenže sotva jsem si napustila plnou vanu vody a chtěla se do ní naložit, zavolal mi manžel.

Dcera ležela doma v horečkách

„Ahoj, Nikolka má vysoké horečky, co mám dělat?“ mluvil poplašeně do telefonu. Nikolka byla naše pětiletá dcerka. V rychlosti jsem dala manželovi potřebné instrukce, čím má teplotu snižovat. Manžel slíbil, že to udělá a ještě se mi za hodinu ozve.

Nicméně, i když už neplašil a tvrdil, že to zvládne, nedalo mi a rozhodla jsem se, že raději vyrazím domů ihned.

Dodávala jsem si sílu

Představa, že moje holčička trpí a já ji nemohu utěšit, mě ničila. Věděla jsem, že bych stejně probděla celou noc. Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem si: „To zvládneš, nic to není.

Jízda ve tmě je v pohodě.“ Sice jsem se bála, ale ne tolik jako o svoji dceru. Vyrazila jsem tedy a žádné komplikace jsem si nepřipouštěla.

Neustále na mě blikal

Cesta z Německa probíhala v pohodě. Provoz na silnici byl velice malý a já jsem se začala pomalu uvolňovat. Z rádia mi tiše hrála muzika. Měla jsem před sebou poslední hodinu jízdy.

Při opětovném pohledu do zrcátka jsem si ale najednou uvědomila, že za mnou jede nějaký náklaďák, který neustále přepíná dálková a potkávací světla. Navíc v pravidelných intervalech.

Pronásledoval mě!

Myslela jsem si, že mě chce předjet, tak jsem se mu snažila uhnout ke straně. On ale jel dál za mnou. Zamířila jsem na dálnici. Náklaďák se pořád držel v závěsu. Snažila jsem se mu ujet. Předjížděla jsem jiná auta, abych mu zmizela z dohledu.

Ať jsem ale dělala cokoliv, držel se mě jako klíště. V jednu chvíli jsem začala i zpomalovat. On udělal totéž. Úplně mě to rozhodilo. „Co po mně chceš?“ ptala jsem se do prázdného auta a zmocnil se mě strach.

Nemohla jsem se ho zbavit

Několik minut jízdy od domova jsem narychlo zabočila na jednu zkratku. Doufala jsem, že on se svým velkým vozem manévr nezvládne. Bohužel byl pořád za mnou. Nemít takový strach, zastavila bych a počkala, co udělá. Nicméně jsem raději jela dál, abych už byla doma.

Bydlíme na kraji jedné vesnice. Věděla jsem o polní cestě, která kolem našeho domu vede, tak jsem to vzala po ní. „Ha, setřásla jsem tě,“ zaradovala jsem se. Ale předčasně. Náklaďák se nakonec objevil i na polní cestě.

Konečně doma

A pak jsem k tomu všemu v autě zaslechla podivné zvuky. Jako by někdo začal mlátit do kufru. Opravdu jsem se bála, jenže jsem nevěděla, co mám dělat. Naštěstí k domovu mi zbývalo už jenom několik minut. Šlápla jsem na plyn a jela rychlostí blesku.

Jakmile jsem uviděla náš dům, oddychla jsem si. Zaparkovala jsem, vyskočila z auta a běžela ke dveřím. Náklaďák mezitím zastavil před naším domem a vystoupil z něj statný muž. „Co po mně chcete?“ zařvala jsem na něj hystericky s rukou na klice.

Strachoval se o můj život

„Honím vás až z Berlína. Už tam jsem si všiml, že se kolem vašeho auta pohybují nějaké stíny. Nevypadaly přátelsky,“ sdělil mi stěží uvěřitelnou skutečnost a pokračoval.

„Byla jste ubytovaná v hotelu, kde před lety zemřelo několik lidí, sotva ho opustili. Pochopil jsem, že ty stíny pro vás neznamenají nic dobrého, a zároveň jsem zjistil, že se bojí světla. Proto jsem na vás pro jistotu pořád svítil.“

Unikla jsem nebezpečí?!

Nyní, s odstupem několika let, opravdu věřím tomu, že nebyla náhoda, že měla dcera horečky. A nebyla to zlotřilost, že za mnou ten muž s náklaďákem jel celou cestu.

Kdybych v tom hotelu zůstala déle nebo nade mnou nebděl můj anděl strážný, bůh ví, jak by to dopadlo. Svému zachránci jsem dodnes nesmírně vděčná.

Soňa M. (53), severní Čechy