S přítelem jsme toužili po vlastním bydlení. Abychom si mohli náš sen splnit, museli jsme na čas bydlet u jeho rodičů.

Když jsme byli s přítelem Luborem pět let spolu, začali jsme řešit otázku společného bydlení. Do té doby jsme byli v podnájmu a nelíbilo se nám, že „vyhazujeme peníze oknem“.

Přece jen naše měsíční splátka nebyla zrovna malá a věděli jsme, že podobné peníze bychom platili i za hypotéku. Rozhodli jsme se proto koupit byt.

Nutná rekonstrukce

Asi dva měsíce nám trvalo, než jsme našli, co jsme hledali. Šlo o byt, který pro nás byl cenově dostupný, ovšem také tomu odpovídal jeho stav. Byl vybydlený a téměř neobyvatelný. Pro nás to znamenalo jediné – budeme muset provést důkladnou rekonstrukci.

Všechno jsme naplánovali, dali výpověď z nájmu a přestěhovali jsme se dočasně k přítelovým rodičům. Jinou možnost jsme totiž z finančních důvodů neměli. Říkali jsme si, že jde jen o krátkodobé řešení.

U rodičů zůstaneme tak měsíc nebo dva, mezitím se byt zrekonstruuje a pak půjdeme bydlet do svého.

Doma nebyla ani chvíle klidu

Jenže práce na bytě neprobíhaly tak rychle, jak jsme doufali, a týdny ubíhaly jako na běžícím páse. A právě tehdy začaly naše první hádky. Já jsem se totiž nemohla snést s partnerovou matkou.

Nikdy předtím mi nijak zásadně nevadila, ale když jsem s ní sdílela třípokojový byt, všechno se změnilo.

Mluvila nám do organizace našeho dne, mě peskovala, když jsem vařila, a říkala mi, jak bych to měla správně dělat, vysvětlovala mi, jak mám prát a žehlit, přestože jsem to pět let předtím bez problémů zvládala, a vrchol všeho bylo, když začala organizovat i rekonstrukci našeho bytu.

Dennodenně jsme si museli vyslechnout, které materiály bychom si měli vybrat, jaké barvy by se nám tam hodily a že bychom neměli tolik rozhazovat. Naprosto mě vytáčela a nepoznávala jsem ji. A Lubor?

Ten, aby si nepřidělával problémy, byl samozřejmě na její straně. Přesvědčoval mě, že to s námi myslí jen dobře. Hádky tak byly na denním pořádku a za špatnou jsem byla já.

Museli jsme pryč

Už jsem si myslela, že to psychicky nezvládnu. Naštěstí se ale během dalších dvou týdnů podařilo byt dodělat do té míry, že jsme tam mohli jít bydlet. Spali jsme sice na matraci na zemi, ale alespoň jsem měla klid od Luborovy matky. Situace se překvapivě velmi rychle uklidnila.

Od návštěv u Luborových rodičů jsme si dali delší pauzu a po pár měsících už zase bylo všechno v naprostém pořádku. Vztahy se urovnaly, ale já vím, že chybělo málo a s Luborem bychom spolu nebyli. Bydlet v dospělosti znovu s rodiči by se zkrátka pokoušet nemělo.

Mirka B. (50), Strakonice