S rodinou jsme bydleli na malé vsi, kde se všichni znají. Jednoho dne jsem tam uviděla někoho cizího. Chtěla jsem ho pozdravit, jenže neznámý mi pořád unikal.
Když se zastavil před domem nejstaršího obyvatele vesnice, přeběhl mi mráz po zádech. Vesnička, kde jsme žili, byla malá. Všichni jsme se znali z různých venkovských zábav. V létě jsem se vracela z procházky a zahlédla před sebou zvláštní postavu. Byla jsem zvědavá, o koho jde, a tak jsem ji chtěla pozdravit.
Najednou zmizel
Ten den jsem byla v lese s malým bráškou. Den byl dlouhý a já s nikým mimo Martínka pořádně nepromluvila. Proto, když jsme vyšli z lesa a já uviděla kohosi na ulici, jsme přidali do kroku. Ten člověk byl oděný celý v černém.
Na můj vkus šel dost rychle, možná i běžel. Mířil si to k domu, kde bydlel nejstarší obyvatel naší vsi – pan Kamil. Když už to vypadalo, že jsme dotyčného skoro dohnali, zničehonic se před domem ztratil. Prostě tam nebyl.
Byla to záhada
„Kde jde?“ podivila jsem se. „Neviděl jsi, kam šel?“ zeptala jsem se Martínka. „Asi dovnitř,“ odvětil bráška. Zůstala jsem stát před domem a luštila záhadu, kam ten člověk zmizel, když jsem ho celou dobu sledovala. Nedávalo mi to smysl.
Martínkovi ale začala být zima, takže jsme se vydali směrem k našemu domu, který se nacházel skoro na konci vsi.
V náručí nesl tělo
Ani nevím proč, zhruba v polovině cesty jsem se otočila. Znovu jsem spatřila tu osobu. Zavolala jsem na ni. „Počkejte na mě, chci se jen na něco zeptat,“ naléhala jsem a rozeběhla se jejím směrem.
Poznala jsem i na dálku, že nese něco v náručí. Vypadalo to jako bezvládné tělo. Ovšem bylo průhledné. „Vždyť to je Kamil!“ zhrozila jsem se. Sotva jsem se neznámého málem dotkla, opět se vypařil.
Nic nedávalo smysl
„Co to má znamenat? Tady si s námi někdo hraje,“ zlobila jsem se. Pětiletý bráška z toho byl také nesvůj. Hned se mě zeptal: „Lído, proč ten pán odnášel pana Kamila?
On něco provedl?“ Nevěděla jsem, co mu mám vlastně říct. Samotné mi smysl toho, co jsme viděli, unikal.
Už mu nebylo pomoci
Doběhla jsem ke Kamilovu domu a zabouchala na dveře. Nikdo neotvíral a mě se zmocnil divný pocit. Odvedla jsem brášku domů a vrátila se za sousedem. Zvonila jsem, ale nikdo mi neotvíral. I když se to nemá, nakonec jsem rozbila okno a vlezla dovnitř.
Stařičkého souseda jsem našla ležet na zemi bez známek života. „Pane Kamile!“ třásla jsem jím, ale nereagoval. Nenahmatala jsem puls a pokus o oživení nevyšel. Zavolala jsem sanitku. Když přijeli, lékaři prohlásili Kamila za mrtvého.
Byla to Smrt?
Vyšla jsem ven a zhluboka se nadechla. Znovu jsem si v hlavě přehrála všechno, co jsem viděla. Jsem přesvědčená, že si pro souseda přišla Smrt. Dodnes je to snad ten nejděsivější zážitek, jaký mě kdy potkal, a doufám, že už se nikdy opakovat nebude.
Ludmila P. (52), Klatovy
