Už ani nevím, kolik dlouhých měsíců jsem strávila v nemocnici. Ovšem žádné z mých zranění mě nemohlo bolet tolik, jako pohled do zrcadla.

Moje, do té doby hezká tvář se změnila v nepoznání. Jako kdybych měla obličej z vosku a ten se na levé tváři roztekl. V ten den, kdy jsem se na sebe poprvé po nehodě podívala, ve mně něco umřelo. Umřela ve mně naděje, že bych snad ještě kdy mohla žít normální život.

Smíření

Nakonec se mi podařilo nad mé zohavení alespoň částečně povznést a zařadit se v rámci možností do běžného života. A k mému překvapení se ode mě neodvrátili ani moji kamarádi. Na partnerský vztah jsem však definitivně rezignovala. Všichni muži v mém životě už měli být jen členové rodiny nebo přátelé.

Stejně tak i Kamil, kterého jsem poznala na oslavě narozenin naší společné známé. Sympatický a pohledný kluk, se kterým jsem měla mnoho společného.

Prokecali jsme spolu hodiny o starých němých filmech, které jsme oba zbožňovali, a nakonec se dohodli, že na ně budeme chodit spolu. Bylo to skvělé.

Nejlepší kamarád

Kamil byl ke mně vždy pozorný. Přiznávám, byla jsem do něj od první chvíle i trošku zakoukaná. Ale snažila jsem se to v sobě udusit. Bylo mi totiž naprosto jasné, že z toho nemůže být nic víc než přátelství.

A to i tehdy, když se mi Kamil svěřil, že už je delší dobu sám a rád by měl zase vztah. Dokonce jsem s ním i žertovala, že na němé filmy žádnou holku nesbalí. Tehdy se mě zeptal, jestli by na ně sbalil mě, ale já se jen smála. Mě by přece nikdy žádný chlap nesváděl.

Moje city rostly

Občas jsem se z Kamilovy strany dočkala i drobných něžností. Někdy mi v kině položil hlavu na rameno nebo mě vzal při procházce za ruku. Taky mě vždy při loučení políbil na tvář. Ovšem jakkoli mi to všechno bylo moc příjemné, nedělala jsem si nejmenší naděje. Vždyť kdo by chtěl chodit se znetvořenou šeredou?

Je to láska?

Jednou se mě moje sestra zeptala, kdy se zase uvidím se svým klukem. Já na ni jen nevěřícně vytřeštila oči a začala jí vysvětlovat, že Kamil je jen kamarád. Naprosto mě ale dorazila lavinou otázek typu:

„Copak ti pokaždé nepřinese kytku? Neplatí vždy útratu v restauraci? Nelíbá tě přede dveřmi? Copak takhle nevypadá zamilovaný chlap?“ Pravdou bylo, že se ke mně Kamil choval dost důvěrně, ale určitě to byla z jeho strany jen laskavost. Alespoň to jsem si myslela.

Nedorozumění

Kamil ale najednou další schůzku několikrát zrušil, a když jsme se pak po delší době viděli, choval se rezervovaně a odměřeně. Když se to ani při našem následujícím filmovém večeru nezměnilo, zeptala jsem se, co se děje. Ovšem takovou odpověď jsem opravdu nečekala.

Kamil se mi přiznal, že je do mě už od začátku bláznivě zamilovaný a moc po mně touží. Že se mě snažil svést všemi možnými způsoby, ale já se na žádný z nich nechytla. Pokud budu vůči němu stále odtažitá, přestane si dávat plané naděje.

Slzy štěstí

V tu chvíli jsem skoro přestala dýchat a nevěřícně zírala, než jsem se mu konečně vrhla do náruče a začala ho líbat. Do teď si pamatuji, že ten polibek chutnal slaně, jak mi po tváři stékaly slzy radosti.

Michaela S. (57), Kolín