Tenhle krásný kocour byl na první pohled podivný, jmenoval se Aladin a jeho panička tvrdila, že rozumí lidské řeči. Od jisté noci si to myslím taky.

Jako studentka egyptologie jsem brala jakoukoli brigádu. Když se objevil inzerát na hledání uklízečky v jednom domě, který jsem měla poblíž, nezaváhala jsem. Stará paní, u které jsem uklízela, měla své vrtochy, ale já byla tolerantní.

Miláček boha podsvětí

Vše se točilo kolem černého kocoura s jantarovýma očima, jménem Aladin. „Drahoušku“, začala jednoho dne stará paní, která mě tak běžně oslovovala. „Pojedu na týden do lázní a kocoura si nemohu vzít s sebou. Budeš ho mít na starosti. Krmit a hrát si s ním. Musíš být na něj hodná, je zvyklý na dobré zacházení.“

Stará paní byla na kocoura fixována jako by to bylo její vnouče. Nechal se celé dlouhé hodiny hladit a drbat. Vyžadoval maximální pozornost. A své pozice v domě si byl patřičně vědom.

Ten večer se přednášky protáhly a já měla co dělat, abych Aladina nenechala hladového a bez zábavy.

Snad jsem měla i strach, že by si své paničce stěžoval. Když jsem mu naservírovala žrádlo, usedla jsem na gauč a vzala do ruky egyptskou knihu mrtvých. „Víš, ty černá potvoro, že kdybys žil před čtyřmi tisíci lety v Egyptě, byl bys uctíván jako Bůh?“

Aladin zvedl hlavu od jídla a chvíli mě bedlivě sledoval. „Byl jsi průvodce boha smrti. Pokud člověk zacházel s černou kočkou dobře, Bůh smrti se mu odvděčil. Mohl jsi získat i lidskou duši tím, že jsi ji ve spánku ukradl člověku!“

Kocour všechno sežral, vylízal misku a pak se odvalil stranou. Padla na mě z celodenního kolotoče únava. Natáhla jsem se s knihou v rukách na gauč a usnula ani nevím jak…

Sen, nebo skutečnost?

Musela být už hodně pozdní hodina, kdy jsem se probudila a pohlédla na okenní parapet. Právě na něm se objevila kočka. Nebyl to Aladin, ale docela jiná šelma.

Vskočila do pokoje a za ní další a další. Zvířata vytvořila kruh, v jejímž středu seděl Aladin. Zdálo se mi, že se zvířata změnila v lidské bytosti, jejichž hlava však byla kočičí!

Zase zmizely

Kočičí hlavy s lidským tělem vypadaly strašidelně. Neodvažovala jsem se pohnout. Pak se ty bytosti přišly na mě podívat! Nakláněly jedna po druhé hlavy nad mým obličejem. To představení trvalo nekonečné minuty.

Pak se oživlé hieroglyfické postavy vrátily do kruhu. Postupně se měnily zase v obyčejné kočky a mizely oknem do noční zahrady. V místnosti zůstal jen Aladin. Vyskočil na mě a dožadoval se mazlení.

Tím to skončilo. „Drahoušku, jsem s tebou spokojena. Vypadá to, že byl s tebou i Aladin náramně spokojený. On rozumí naší lidské řeči a kdyby byl člověk, měl by určitě kočičí hlavu,“ sdělila mi pak jeho panička.

Simona (55), Praha