Zoufale jsem hledala dávného kamaráda, po smrti manžela mi začal chybět. Nakonec jsem požádala celý vesmír, aby mi v hledání pomohl.

V mládí jsem měla problém se seznamováním. Dala jsem si inzerát do časopisu. Jedním z těch, kdo mi odepsali, byl Pepík. Milý kluk, který ovšem bydlel daleko, až u Domažlic.

S Pepíkem jsme si dlouho dopisovali, milostný vztah jsme ale nenavázali. V dopisech jsme se svěřovali jeden druhému. Až poté, co jsem začala chodit se svým manželem, jsem náš kontakt přerušila.

Kde jsi, Pepíku?

Děti vylétly z hnízda a manžel mi zemřel. Když jsem po jeho smrti vyklízela půdu, narazila jsem na Pepíkovy dopisy. Najednou se rozběhly vzpomínky a já si začala vyčítat, že jsem po svém skvělém kamarádovi už vůbec nepátrala.

Rozhodla jsem se to napravit. Nejprve jsem hledala na internetu, ale žádnou stopu jsem nenašla. Rozhodla jsem se tedy, že si do jeho rodné vesničky udělám výlet. Na Domažlicku mě ale čekalo zklamání.

Na Pepíka si starší lidé pamatovali, ale už dávno se odstěhoval. Vrátila jsem se domů s nepořízenou. Vyčítala jsem si, že jsem se nezajímala o Pepíkův osud dřív.

Začala jsem vyzývat svého anděla, pokud nějaký existuje, aby mi umožnil dozvědět se, co se s Pepíkem stalo.

Zázrak!

Jednoho dne se mi při tom mém modlení zatočila hlava. Polekala jsem se, když se kolem mě rozzářilo světlo, ve kterém jsem spatřila obrysy těla. Neviděla jsem té bytosti do tváře, ale jasně jsem slyšela, jak mi říká jméno nějaké vesnice.

Vydala jsem se tam hned druhý den – a skutečně Pepíka našla. Dlouho jsme vzpomínali na své mládí a já odjížděla s krásným pocitem, že jsem dala sama v sobě něco do pořádku. Jsme opět v kontaktu. Doma jsem andělovi poděkovala a činím tak pokaždé, když se večer modlím.

Ludmila (69), Zlín