Po mnoha letech jsem se konečně zase zamilovala. Bohužel mě s novou láskou zastihla i vážná diagnóza.

Pavel sedí nad talířem svíčkové a spokojeně se usmívá. Na tom, že láska prochází žaludkem, asi doopravdy něco bude. Někdy mám totiž pocit, že právě mé kuchařské umění je to, co na mně Pavel obdivuje ze všeho nejvíc. Já ho ale miluji takového, jaký je. I když jsem si už myslela, že takový nával citů už v mém věku možný není.

Hned jsem si byla jistá

Potkali jsme se na jedné přednášce v knihovně. Jen se naše pohledy střetly, bylo mi vše jasné. Ten chlapík mě okamžitě zaujal a já se bláznivě zamilovala. A co víc! Svůj zájem projevil i on. Oslovil mě a po přednášce pozval na kávu. Pak si vzal můj telefon a brzy mi zavolal.

Měli jsme společné plány

Začali jsme se pravidelně scházet a postupně se poznávali a zjišťovali, že se k sobě doopravdy hodíme. Měli jsme společné plány, kam cestovat, co podnikat a Pavel už před časem začal opatrně mluvit o sestěhování. Já ale tolik nespěchala. A udělala jsem dobře.

Na špatné zprávy je času dost

Před časem jsem totiž začala mít zdravotní potíže a obrátila jsem se na svého lékaře. Po několika týdnech vyšetřování mi s vážnou tváří sdělil strašnou diagnózu. Mám nevyléčitelnou nemoc, která ale nemá velký vliv na délku mého života.

Jen můj stav a také soběstačnost se budou postupně zhoršovat. Jak rychle, nedokáže nikdo přesně říct. Už nyní mám některé nepříjemné příznaky, které zatím ale dokážu „maskovat“. Ale jak dlouho ještě?

Říct, nebo neříct?

Proti sobě tu teď stojí dvě zásadní věci. Moje láska, moje velká zamilovanost a moje nemoc. Mám Pavlovi říci, co mi je, a vysvětlit mu, co by ho v budoucnu čekalo? Nebo mám mlčet, užívat si jeho lásky, dokud to jde? Druhá varianta je lákavá, ale není to přece vůči Pavlovi fér.

Nemohu ho k sobě připoutat s tím, že mu jednou zůstanu viset na krku. Jsem vážně zoufalá. Proč mě potkalo obojí najednou? Bojím se, že tuhle krutou pravdu neunese a opustí mě hned. To si vůbec nedovedu představit. Co by pak se mnou bylo?

Veronika D. (51), Brno