Byla jsem ztracená a marně hledala cestu. Nevěděla jsem, co si počít, když se z mlhy nad řekou najednou vynořila pramice.
Stalo se to už hodně dávno. Bylo mi tehdy necelých dvacet let a byla jsem na návštěvě u svých prarodičů. U babičky a dědečka jsem se ten den zdržela déle než odvykle. Když jsem se pak vracela domů kolem řeky, byla už tma.
Najednou spadla hustá mlha a já nevěděla kudy jít dál. Byla jsem ztracená…
Odpoledne u prarodičů
Bylo to moc příjemné nedělní odpoledne. S babičkou a dědečkem jsem si krásně popovídala, zahráli jsme si karty a ke kávě jsme si dali babiččin vynikající jablečný závin. Uběhlo to jako voda.
Najednou se začínalo stmívat. V kamnech praskala suchá polena. Moji prarodiče, u kterých jsem byla na návštěvě, před malou chvílí rozsvítili světlo. Večer s sebou přinesl drobné mrholení.
Dědečkovy historky
„A to je konec příběhu!“ řekl děda a začal si pěchovat do své dýmky tabák. Blížila se chvíle, kterou si vždy dokázal plně vychutnat. Kouření dýmky. Babička chvíli nadávala, a děda se proto rozhodl zakouřit si venku na zápraží. Následovala jsem ho. Stejně už byl nejvyšší čas jít domů.
Od řeky se valila mlha. „Už jsem ti, Kačko, říkal tu historku o duchu mrtvého převozníka?“ zeptal se najednou děda. Musela jsem se pousmát. Děda měl v rukávu vždycky nějaké to zajímavé nebo strašidelné vyprávění.
Místní legenda
Zavrtěla jsem hlavou a děda se pustil do dalšího vyprávění. „Podle pověsti se prý za mlhy na přívozu řeky zjevuje občas duch mrtvého převozníka. Pendluje se svojí pramicí od břehu ke břehu a kdo chce, toho může svést. Ale taková cesta přes řeku vyžaduje notnou dávku odvahy,“ povídal děda.
„Že ho, Kačko, posloucháš. Vymýšlí si, jako vždycky,“ zahulákala babička. „V našem sousedství žádná strašidla nežijí, a když, tak je děda sám strašidlem v naší vesnici.
Podívej se, v čem chodí po okolí a dělá mi ostudu!“ pokračovala babička z tepla kuchyně a já zkontrolovala svému dědovi boty.
Měla pravdu – byl navlečený ve starých sešlapaných důchodkách. Děda se na mě podíval. „Babička tomu nevěří, ale já ho spatřil na vlastní oči. Opravdu. Nosí na sobě dlouhý rybářský plášť a podivně tvarovaný klobouk do špičky!“ strašil mě děda.
Vyrazila jsem domů
Jeho příběhy jsem milovala. Krátce nato jsem se s prarodiči rozloučila. Sedla jsem na kolo a vyrazila podél řeky k nedalekému sídlišti, kde jsme s rodiči a starším bratrem bydleli. Venku se valila od řeky mlha. Byla hustá jako krupicová kaše.
Štěrková cesta, po které jsem jela, se smrskla do malé stezky, kopírující levý břeh řeky jako plazící se tělo hada.
Cesta končila
Minula jsem starou zrezivělou loď, vytaženou na břeh. Kdysi sloužila k těžbě a převozu písku. Přestala jsem šlapat. Sesedla jsem z kola a raději jsem po uzounké pěšině kráčela vedle svého kola. Dál už to bylo neprůjezdné. Po několika minutách jsem poznala, že jsem zabloudila.
Mlha visela i nad řekou a já po chvíli znejistěla. Cesta končila ve vysokém rákosí. Nohu mi sevřela bažina, do které jsem zapadla. Otočila jsem se a vracela jsem se zpátky k lodi, když tu jsem náhle spatřila dřevěnou věžičku se zvonkem. Zazvonila jsem na něj.
Z mlhy se vynořila pramice
Mlžné cáry roztrhané nad řekou se rozplynuly. A z nich se vynořila pramice. Mířila rovnou k přívozu. Na pramici seděla postava. Usilovně veslovala. Rozpoznávala jsem podivný klobouk, vybíhající do ostré špice. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dědova historka se právě stala skutečností.
Se sevřeným hrdlem jsem nastoupila
Neznámý muž mi pokynul, abych nastoupila. Nebylo mu vidět do tváře. Přikrývala ji hluboká kapuce, ve které se uhnízdil neprůhledný chomáč mlhy. Srdce mi zběsile tlouklo. Měla jsem strach, ale i přesto jsem nasedla i s kolem. Byla jsem totiž ztracená a sama bych cestu domů jen stěží našla.
Neřekl jediné slovo
Vetchá loďka odrazila od břehu. Po celou tu dobu jsem seděla nehnutě, se zatajeným dechem, na zádi, a nahlížela do propastné kapuce neznámého. Za celou dobu jízdy neřekl dotyčný muž jediné slovo. Za chvíli nás pohltila mlžná temnota. Zatímco zmizel jeden břeh, začal se z mlhy jako hradba vynořovat druhý.
Loď odrazila od břehu
K mé obrovské úlevě jsem za několik málo minut stála opět na pevné zemi. Neznámému muži jsem poděkovala a pokynula mu na pozdrav. Jeho loď odrazila opět ke druhému břehu a po chvíli se propadla do husté mlhy. Domů jsem dorazila v pořádku. Plavbou přes řeku jsem si zkrátila cestu.
Setkala jsem se té noci s přízrakem?
Při další návštěvě svých prarodičů jsem se šla projít podél řeky. Ovšem věžičku se zvonkem a pramici převozníka jsem hledala marně. Jako kdyby se po ní země slehla.
A tak si říkám – skutečně jsem se tu noc svezla s duchem převozníka, o kterém mi dědeček vyprávěl?
Kateřina B. (57), Čáslav