Moje manželství za nic nestála. První muž mi jen zahýbal, druhý navíc prohýřil se svou milenkou celé dědictví a pak měl ještě tu drzost se ke mně vrátit.
Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo dvacet jedna let. Byla jsem příliš mladá a hodně naivní. Starala jsem se obětavě o malého synka, zatímco manžel si velmi aktivně odskakoval k milenkám.
První manželství vzalo zasvé
Dokud to bylo v okruhu mých kamarádek a příbuzných, tak jsem to tolerovala, jakmile to ale přesáhlo hranice, řekla jsem si, že to už stačí. Naše podivné manželství rychle skončilo.
Ten, kdo mi pomohl, ačkoliv se to jeví jako paradox, byl nejlepší kamarád mého manžela.
Byl tak úžasný, že jsem se do něj musela zamilovat. A jak správně tušíte, nakonec jsem si znovu oblékla bílé šaty a uvěřila v lásku na celý život.
Rána pod pás
Synovi jsem přivedla domů nevlastního otce, se kterým si rozuměl. Můj druhý manžel Karel se choval fantasticky. Byl starostlivý a o jiné ženy nejevil zájem. Být šťastně vdaná mi ale nejspíš nebylo souzeno. Narodil se nám syn Bedřich.
Bylo mu pět let, takže už rozum bral a ten starší chodil do třetí třídy školy, když mi manžel jednoho dne sdělil tu strašnou novinu. Chystal se odejít. Ani kufr si nesbalil. Přesunul se pouze do vedlejších dveří na jedné chodbě.
Ano – jeho novou láskou byla naše sousedka, kterou jsem se znala od dětství! Nemohla jsem tomu uvěřit!
Povedená kamarádka
Se Zdenou jsem chodila na gympl, na diskotéky a nakonec jsme si vzájemně hlídaly děti. Dá se říct, že jsem ji považovala za svou nejlepší kamarádku. Zůstala sama s malým dítětem, a tak jsem na ni brala ohledy.
Nad její laškování s mým prvním manželem jsem se povznesla. Proč to ale udělala znovu? Proč mi svedla i druhého muže? Možná za tím bylo dědictví, které po svých rodičích můj druhý manžel získal.
Hra na spokojenou rodinu
Bláznivě se do rozesmáté rajcovní Zdeny zamiloval. A já? Seděla jsem sama doma u opuštěného stolu a plakala. Je však neuvěřitelné, jak dokáže čas ulámat i ty nejdrsnější hroty. Manžel byl i nadále milý a starostlivý – i ke svému nevlastnímu synovi.
Pokračovali jsme v zájmu dětí v pravidelných návštěvách a akcích všeho druhu tak, jako by se nic nestalo.
A můj manžel nelenil a do našeho rodinného programu zapojil i svou přítelkyni – mou nejlepší kamarádku. Tak jsem byla blbá, jak mi říkali známí a příbuzní. Zdena vycítila příležitost užít si konečně života, dokud to ještě jde.
A tak manžela přesvědčila, že se spolu přestěhují do ciziny. Doma je prý nic dobrého stejně nečeká.
Neuvěřitelná novina
Když jsem se to doslechla, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Můj manžel byl totiž úplný opak. Byl to nespolečenský člověk, domácí pecivál. Naprostý opak Zdeny, která byla vždycky do světa. Ale co, řekla jsem si, když chce, ať si jede.
Nevadilo mi ani to, že s dědickým podílem nemyslel ani na svého vlastního syna, spíše mě mrzelo, že neuvidím, jak si bude v baru při obsluhování, takovou práci v cizině totiž dostal, počínat. Nasedli do letadla a jeli vstříc novému životu.
Našli jsme k sobě cestu
Jak jsem tušila, problém na sebe nenechal dlouho čekat. Manžel se vrátil z cest velmi brzy. A Zdenička? Ta byla v zahraničí tak spokojená, že si tam našla perspektivnějšího přítele.
Ani nevím proč, ale manžela, který za mnou přišel s prosíkem, se mi natolik zželelo, že jsem ho vzala zpátky. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme začali fungovat jako rodina. Život je zkrátka nepředvídatelný.
Marcela D. (50), Český Krumlov
